Prezident, vulgarismy, blahobyt a přetlak emocí

Hovory z Lán poněkud neobvykle. Prezident mluvil tak, jak jsme to od prezidenta ještě nikdy neslyšeli. Vše je jednou poprvé! V tomto případě zcela jistě zkušenost hraniční.

Druhá polovina 90. let. Park Folimanka. Chodila jsem tam s malým synem na pískoviště. Často jsme míjeli skupinky pubescentů sedících na schodech či na kašně, kouřících a hovořících. Jednou jsem vyslechla delší rozhovor. Žasla jsem. Ne nad výrazy, které stvoření věku  mezi dětstvím a dospělostí používala. Byly to tytéž výrazy dnešního prezidenta z Lán. Žasla jsem nad tím, co vše dokázala těmi pár slůvky (a opravdu jich je tak do deseti, pokud nebudeme brát zřetel na jejich různé, češtinou umožněné variace) vyjádřit.

Jen těmito slovy mluvili o škole, o svých starostech, o svých milostných vztazích (byly mezi nimi i dívky), o svých bolestech, o svém strachu. Můj počáteční otřes vystřídala zvědavost. Jak je možné, že ke všem tak důležitým pocitům stačí pár, s lidským či zvířecím tělem souvisejících slov?

Pracovala jsem tehdy ve veřejnoprávním rozhlase. Dokonce jsem ve stejné době náhodou připravovala nějakou reportáž, při níž jsem mluvila s lidmi z Ústavu pro jazyk český. Ptala jsem se na vulgarismy a na jejich mapování. Sdělovala jsem svoji zkušenost z pražského parku a rozdělila se s nimi o svoje plány, udělat o tom pořad. V rozhlase. Ale jak? Slova by musela být „vypípána.“ A co by to pak rozhlasovému posluchači řeklo, že?

Píše se rok 2014 a prezident republiky to dokázal. Bez vypípání. Ve veřejnoprávním rozhlase. 17 let po mé zkušenosti a nápadu na zachycení jednoho z fenoménů doby, který jsem tehdy cítila. V roce 25. výročí od změny režimu.

Nevím, co k použití vulgarismů vedlo prezidenta Zemana. Za ta léta, protože i můj malý syn mezitím došel přes pubertu k dospělosti, jsem mírně nahlédla, co k tomu vedlo skupinky v parku Folimanka ve druhé polovině 90. let.

Život bez ohrožení. Kdysi jsem vedla s kamarádem debatu o smyslu Evropské unie. Myslím, že je jeden nezpochybnitelný fakt, který toto uskupení obhajuje. Věru! Centrální Evropa od druhé světové války válečné trauma nezažila. Nechávám nyní stranou studenou válku a socialistický blok s jeho traumaty, s jeho mrtvými. Válka v našem prostoru nebyla. Hrůzy, které zažívali naši předci ve 20. století, jsme my, poté narození, neprožili.

Přechod naší země od socialismu k demokracii navíc přinesl, ať to kdo chce nebo nechce vidět, nebývalý blahobyt. Pubescenti, které jsem koncem 90. let vídala v parku, neměli strach o svůj život kvůli hladu či možnosti být zabiti v nesmyslném střetu mocností. Neznamená to však, že by neřešili jiná silná ohrožení své existence.

Po divném, dvacátém století (rozuměj, po století dvou světových válek, které stály nejen tisíce lidských životů, ale i totální destrukci základních židovsko-křesťanských hodnot), přišlo další. Možná v jistém smyslu ještě podivnější. Jsme na jeho začátku.

Nikdy jsme v prostoru hranic naší země nežili většinově v takovém blahobytu jak dnes. A to navzdory několikaleté, stále aktuální ekonomické krizi euroatlantické společnosti. Penetrace společnosti novými komunikačními prostředky, automobily, luxusním zbožím a životním stylem je nebývalá. Lidé narození po roce 1989 se s naším přičiněním stali nárokovou skupinou. Bez ohledu na to, zda něco někomu druhému poskytují, dělají si nárok na všechny produkty. A my, starší, jim to umožňujeme. Když už by nás někdy naše kontrolka upozornila, že máme brzdit, společenský tlak nás vrátí do reality 21. století. Dnes se člověk bez mobilu a bankomatní karty prostě neobejde.

Život a smrt jsou však stále stejné. Nerozlučně spojené. Na této ose fungují naše emoce. Jelikož smrt z našeho každodenního života téměř vymizela (vytlačujeme setkání s ní redukcí smutečních obřadů, budujeme svá nemovitá impéria, bezdomovcům poskytujeme přístřeší, když jsou venku mrazy atd., atd.) vytváříme bláhový mýtus nesmrtelnosti.

Každá lidská bytost ale cítí konečnost. Z iluze, kterou jsme se naučili žít, jde husí kůže. A za tím jsou ale pořádně silné emoce. Možná tak silné, že je jinak než pomocí vulgarismů nelze uchopit.

Neznám motivaci prezidenta k jeho zveřejněným vulgarismům. Nějak ale cítím, že za tím jsou také silné emoce. Současný prezident byl zvolen v přímé volbě se silným mandátem. Slyším nyní, po posledních hovorech z Lán, spílání řady lidí, kteří za přímou volbu prezidenta velmi lobbovali. Přes varování o ohrožení vyváženosti naší Ústavy. Když si představím, že i další naši prezidenti budou voleni v přímé volbě, jen se v duchu usmívám a napadá mě také jeden vulgarismus. Nebudu přilévat olej do ohně a raději si povzdechnu, ó, lidská bláhovosti! Bez záměru stvoření by to zcela jistě bylo na p… a na č… a na m… a na p… a na k… a zk… atd., atd.. Zkrátka nesnesitelně, bolestně, nesmyslně, až k smrti smutné! Bez záměru bychom byli v pudeli.

Úterý 4. 11. 2014

 

 

 

1 komentář u „Prezident, vulgarismy, blahobyt a přetlak emocí

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *