Kristova léta a zmrtvýchvstání svobody

V listopadu 1989 jsem šla na důležitou operaci. Netušila jsem, že se z ní probudím přímo uprostřed pádu komunistického režimu. Šla jsem do nemocnice s nadějí v beznadějné společnosti, vyšla jsem s jednou osobní beznadějí do naděje života ve svobodě.

Ženská operace. Na pokoji jsem dostala injekci a připravená na vozíku jsem čekala před operačním sálem. Nevím, jak dlouho jsem tam zcela sama v jakési úzké chodbě čekala. Mně to připadalo jako věčnost. Přišla smrtelná úzkost. Měla jsem pocit, že z operačního sálu už nevyjdu. Chtěla jsem  se zvednout  a z vozíku i z nemocnice odejít.  Tehdy jsem to ještě neuměla.

Probudila jsem se na JIP. Přišel operující lékař. Byl to někdo jiný, než byl původně domluvený. Dodnes nevím proč. Sdělil mi, že operace se sice ve vztahu k mému životu podařila, ve vztahu k tomu, proč jsem na ni šla, nikoliv. Prostě na operačním sále, tak jak jsem to cítila v jeho předpokoji, něco zemřelo. Aniž mě někdo před zákrokem upozornil na toto riziko. Aniž bych cokoli předem podepsala. I tak to za minulého režimu chodilo.

Pooperačnímu pobytu v nemocnici vévodily zprávy ne o mém zdravotním stavu, ale o tom, jak Němci z NDR hromadně putují do svobodného Německa. 17. listopadu jsem už byla doma, od 18. listopadu po operaci uschopněná. Toho dne  jsem v Charitasu podepsala prohlášení novinářů.

Několik týdnů hektických událostí. Zakládání OF v rozhlase, výjezdy, založení Radiofóra atd., atd.. Někdy po 21. listopadu jsem se konečně začínala přestávat bát. O život svých blízkých, o probuzenou naději. Pak měsíce nadšení, solidarity, pocitu sounáležitosti.

Už je to čtvrt století. A někteří se dnes chystají na náměstí opět „zvonit klíči.“ Zvláštní. Proč? V naší dnešní realitě mi vadí tisíc a jedna věc. Zvonit klíči však v žádném případě nepůjdu. Před 25 lety jsem neočekávala příchod ráje na zem. Očekávala jsem, že se naše společnost stane demokratickou. Demokracie není rájem na zemi, je to ale zatím na světě nejefektivnější, nejhumánnější a tudíž v tuto chvíli nejlepší způsob správy věcí veřejných. Nic víc a nic míň.

Jakkoli chápu rozladění velké části české veřejnosti z politické reprezentace, z médií, z ekonomické situace, myslím, že se chová jako dítě u vánočního stromku, když pod ním nenajde to, co chtělo, co považuje za jediný dárek vedoucí ke  štěstí. Je mi to líto. Je mi líto i lidí z různých iniciativ, kteří také propadli bláhové představě o ráji na zemi. Naposledy např. z iniciativy Vraťte nám stát. Když pominu, že opravdu nevím kdo komu by měl vrátit stát, pak také nechápu první bod vizí sdružení, který mluví o skutečné demokracii proti zdánlivé demokracii. Demokracie je jen jedna. Lidé, kteří v té které demokracii, tj. v tom kterém národním systému fungují,  jsou různí. Zajímavé je, že právě  v tomto sdružení jsou někteří, kteří poměrně dlouho a ve významných funkcích polistopadových stran či ve funkcích státních ovlivňovali náš život. Ale i tak to bývá.

Naše společnost po roce 1989 přijala pro náš stát systém zastupitelské demokracie. Ti, co mluví o naší nefungující nebo dokonce neexistující demokracii, se často upínají k demokracii přímé. A nejde jen o Úsvit. I takový model je možný, nedomnívám se však, že pro naši společnost vhodný. Jen příklad – přímá volba hlavy státu. Největší rozčarování z Miloše Zemana přichází ve veřejném prostoru právě od těch, kdo za přímou volbu prezidenta vytrvale a nesmlouvavě bojovali. Bez ohledu na protiargumenty, že naše Ústava není pro přímou volbu prezidenta koncipována. Možná ještě budou zastánci přímé volby na vulgarismy Zemana vzpomínat se slzou v oku. Ani přímá volba prezidenta, stejně jako přímá demokracie, ráj na zemi nepřinese. S volbou prezidenta, když už je přímá, může být příště ještě hůř.

Když je člověku pětadvacet, má pocit, že je dospělý, že už ví, jak na život, že je hotový. Právě kvůli této pýše často nadělá kupu chyb, kterých později lituje. Tak nějak je to i s naší společností. Těží ze svobody možností, odpovědnost je jí ještě trochu cizí. V 89´ jsem žila svá Kristova léta. Svoboda společenská vstala z mrtvých. Je tu, živoucí. S docela dobrým nástrojem zastupitelské demokracie. Její nerozlučná součást, tj. zodpovědnost, je na každém z nás. Zodpovědnost za úspěchy i za prohry. Zodpovědnost za život, který nikdy nebude rájem tady na zemi.

Pondělí 17. 11. 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *