Cesta ven

CineStar Anděl, Praha. Sál č. 5. Pět minut před začátkem filmu jsme byly v sále jen tři. Já a dvě kamarádky, kterým jsem návštěvu navrhla. Film nás nakonec vidělo asi deset. Pár středního věku, tři starší lidé a ještě dva mladší diváci, které jsem zaznamenala jen periferně. Myslím, že je to docela symptomatický zájem většinové české společnosti.

Čekala jsem leccos, ale výsledek má očekávání překročil. Po všech stránkách. Tematicky, režijně, herecky. Lepší vhled do stavu romské menšiny v ČR v polovině 20. let 21. století si představit nedokáži. Bez patosu, mentorování, přikrašlování, příběh dneška v celé své syrovosti. Chvíli k smíchu, chvíli k pláči, chvíli ke stejné otázce, která stojí před hlavní hrdinkou – jak z toho poctivě ven, kudy vede cesta?

Nedovedu si představit, kde režisér Petr Václav přišel k tolika novým hercům. Nikoli nehercům. Nejen představitelka hlavní role Klaudia Dudová, ale prakticky všichni herci – nemohu nezmínit představitelku Žanetiny sestry a také jejího otce – byli zcela autentičtí, věrohodní, bez náznaku pózy. A přitom nebyli „dokumentární,“ opravdu hráli roli. Obdivuji práci celého týmu.

Nejsilnější momenty filmu pro mě byly tři. Žaneta v šatně firmy, kde šila, na svačině s kávou. Ve způsobu držení hrníčku a  ve výrazu herečky byl klid, důstojnost, bezpečí a naděje. A přitom napětí z toho, že je to možná jen okamžik v životě těžce zkoušeného člověka. Druhý moment  byla cesta autem do Německa. Spící muži, včetně řidiče. Žanětino prohlášení v duchu – to by tak ještě scházelo, kdybychom se zabili – vnímám jako jednu z nejsilnějších vět o životě v českém filmu posledního desetiletí. Je to odpověď na všechny stesky a intelektuální kecy nás z většinové společnosti, co už roupama nevíme, co dělat. A třetí, možná nejsilnější okamžik – rozhovor otce s dcerami. „Mrzí mě, že pro vás nemůžu nic udělat. Sám to nezvládám.“ – opravdu si neumím představit žádného našeho renomovaného herce, který by tato slova dokázal říci víc opravdově než představitel Žanetina otce.

Po projekci má kamarádka prohlásila: „Mám jeden silný dojem – jsem ráda, že nejsem tmavá.“ Myslím, že tím sdělila vše. Postavení Romů v české společnosti se od minulého a předminulého století proměnilo. Už to není menšina, která si žije svým životem a bez větších problémů koexistuje s většinou. Už to není ani skupina komunismem izolovaná. Je to dnes jedna z menšin s velmi nejasným a nejistým statutem. Podobně jako staří lidé, bezdomovci, nemocní. Česká společnost prostě některé skupiny „vyvrhuje.“ A Romové jsou jednou z těch menšin.

Film Cesta ven dostal 7 Českých lvů. Autorovi filmu Petru Václavovi, stejně jako celému týmu včetně producentů, bych dala ještě jednu cenu, cenu odvahy. Pustit se do tohoto námětu odvahu vyžaduje. Vždyť koho to zajímá? Každý máme přece své starosti a Romové si to nakonec svým chováním ztěžují sami, že! Bohužel, stejně jako se Žaneta v závěrečné scéně trochu zoufale a trochu udiveně rozhlíží po cizí, zimní krajině, stejně tak vidím cestu z této situace já.

Příští týden jdu na dokument Opři žebřík o nebe. Také téma zavržených a zlomených. A hledání cesty ven. S Boží milostí.

Úterý 3. 3. 2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *