Zrcadlo

Začalo to zcela nevině. Výrokem o úmrtích roku 2014, které nás nejvíce zasáhla. Při jednom jméně se jeden z diskutujících zmínil o chování nedávného nebožtíka, obecně uznávaného umělce. O chování, které bylo vůči diskutujícímu plné zloby, vzteku, nenávisti, a to jen na základě odlišných názorů.

Znáte to? Myslím, že každý člověk potkal v životě alespoň jednu osobu, která ho – jemně řečeno – iritovala. Možná bez zjevného důvodu. O to hůř. Většinou si s tím nevíme rady. Někdy to přeroste do silných emocí. Podobně jako ve výše zmíněném případu.

V životě nepotkáváme lidi náhodně. Dostáváme „do cesty“ přesně taková setkání, která nás mají něco naučit. To platí oboustranně. Dokonce se odvážím tvrdit, že si právě takové lidi „přivoláváme“ a oni nás. Někdy je máme blízko sebe, někdy jde jen o letmé setkání. V každém případě je ale druhý člověk naším zrcadlem. Čím silnější emoce u toho jsou, tím vážnější zrcadlení je nám třeba.

Irituje nás něčí arogance? Velmi pravděpodobně ji někde v sobě máme také. Jen ji nepoužijeme, protože to považuje za špatné. A arogance (souvisí s pýchou) určitě špatná je. Je to naše dobré rozhodnutí ji nepoužít. Jenže jaká je to spravedlnost, když druhý si klidně arogance užívá a ještě s ní má úspěch! A začnou v nás bujet silné emoce založené na soudu. Místo toho, abychom se opřeli do svého pocitu, že bychom to také tak dokázali, ale vědomě se této cesty zříkáme, začneme druhého soudit (viz článek Soud v této rubrice). Je třeba přece ukázat, že to, co považuji za špatné, nemá ani druhý právo užívat. My přitom ale nejsme v kůži druhého. Nevíme, proč se chová tak, jak se chová. Ten druhý to tak prostě má. Je to v danou chvíli jeho cesta. Možná svou aroganci za aroganci nepovažuje. Možná dokonce není arogantní. My ale máme jasno. A na základě takového soudu se lehce zlobíme, vztekáme, někdy i nenávidíme.

Jak na to jít jinak? Není jiná cesta, než se zbavit pýchy svého ega. Ego je to, co nás od druhých odděluje. Ego soudí, protože má strach. Paradoxně strach z oddělení od druhých.

Když potkáme člověka nebo situaci, která nás naštve, je dobré se zastavit a hledat odpověď na otázku, proč právě to vzbudilo naše emoce. Jakou tím dostáváme zprávu? Vždy je to zpráva o nás, ne o druhém či situaci, byť to tak může vypadat. Potkám-li agresivního člověka, mohu dostat zprávu – pozor, i v tobě je skrytá agrese a když ji pustíš, budeš vypadat stejně. Zpráva ale může být i taková, že jsou situace, kdy nás naše agrese může zachránit a my nejsme dost pozorní, abychom nebezpečnou situaci včas poznali.

Čtení zpráv, které nám denně prostřednictvím druhých lidí přicházejí, je velké a radostné dobrodružství. Na rozdíl od soudů, které jsou ve výsledku nejvíce bolestné tomu, kdo je vynáší.  Dlouhodobá zloba, vztek a nenávist se dříve či později projeví v našem těle. A to negativně, destruktivně, někdy až k smrti. Jsme to ale jen my, kdo volíme. 🙂

Sobota 17. 1. 2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *