Zneužití a parazitizmus

Nejen na setkáních při systemických konstelacích, ale poslední dobou velmi často i při jiných příležitostech narážím stále více na téma zneužívání. Cítím to jako velmi vážné společenské téma naší doby. Zneužívání politiky, médií, sociálních dávek, postavení atd., atd.. Principem zneužívání je život na účet či na úkor druhého, druhých.

Domnívám se, že jde o jeden z nejbrutálnějších zásahů do lidské integrity zneužívaného, srovnatelný s parazitizmem, tj. soužitím, kdy parazit bere živiny hostitele a někdy ho tím i fyzicky likviduje. Velmi často aktuálně zneužívání probíhá mezi blízkými lidmi, tedy v rodině. Zneužívání fyzické, materiální, psychické i sexuální.

Co si s rolí zneužívaného počít?

Není jiná cesta, než z této role vystoupit. Nikdo to neudělá a ani nemůže udělat za nás. Není to tak snadné, jak by se mohlo zdát. Proč? Jeden z podstatných důvodů je, že nejen tomu, kdo zneužívá, ale i zneužívanému tento stav přináší zisk. Ano, čtete správně. Zisk. Ve většině zisk skrytý, který zneužívaný nevidí či vidět nechce.

Použiji konkrétní případ matky, která celý život živí dospělého, nepracujícího syna. Zdá se vám to absurdní? Opravdu nemáte podobný model někde ve vašem okolí? Opravdu jste o tom ještě neslyšeli? Syn, 42 let, pracoval v životě jen jeden rok, pak trestná činnost, výkon trestu, po návratu cesta k matce a tam žije dosud. Matka syna přijala a nemá sílu ho poslat do života. Dokud pracovala, živila oba, v důchodu si přivydělávala, nyní má rakovinu, přivydělávat nemůže a žádá pomoc od dcery, rozuměj přehrává zneužití na dceru, tedy sestru nepracujícího, parazitujícího bratra. V biologii by se jev popsal tak, že parazit, poté co vyčerpal zdroje svého hostitele, hledá hostitele nového. Dcera je chycena, vidí sice parazitujícího bratra, ale matku vnímá jako bezmocnou oběť, a tak i když rozumově roli zneužívané přijmout nechce, s pomocí své matce ji postupně přijímá.

Nejprve se podívejme na matku a její skrytý zisk ze zneužívání synem. Zcela jistě je. V tomto konkrétním případě ho dcera popsala tak, že matka – dávno rozvedená – se bojí samoty. Na začátku zneužití je tedy strach (viz články v této rubrice Strach – 1 a Strach – 2). Často to může být ze strany rodiče také falešný pocit viny, že parazitující dítě nedostalo v dětství péči a pozornost, jakou si zasloužilo. Tento pocit vzniká zvláště v případech neúplných rodin (rozvod, svobodná matka, předčasné úmrtí jednoho z rodičů). Odvažuji se napsat, že to jsou dva nejčastější modely skrytého zisku zneužívaného – strach, vina. Dvě negativní emoce. Právě na nich parazitující jedinec staví. Parazit totiž dokáže velmi umně se svým „hostitelem“ manipulovat. Cílem parazita je přežít s vydáním minimální vlastní energie (tj. nepřevzít odpovědnost za svůj život) a s vyčerpáním maxima energie svého hostitele. Je samozřejmě důležitou otázkou, proč se člověk parazitem stane a jak se může svého parazitizmu zbavit. Je to však proces, na kterém by musel „parazit“ chtít sám pracovat. K tomu ho ale nikdo, ba ani okolnosti donutit nemohou. Kdyby to bylo možné, parazitem by se nestal.

Zneužívaný má pro své vystoupení z této role šanci, pokud odhalí svůj skrytý zisk. Sám či s něčí pomocí. Pokud by matka v našem konkrétním případě byla schopná vidět svůj strach ze samoty, pak by si mohla položit otázku, co je pro ni přijatelnější – zahnat pocit strachu nebo se nechat zneužívat? Vzhledem k tomu, že v tomto konkrétním případě jde o zneužívání dlouhodobé, prakticky celoživotní, je naděje, že by matka byla schopná vůbec se na svůj skrytý zisk podívat, bohužel minimální. Je tu však dcera, kterou už si parazit vyhlíží jako svého nového „hostitele,“ která má možnost zneužívání odmítnout a tím alespoň částečně matce pomoci. Zřejmě si dokážete představit, že většinou se stává pravý opak. Dcera, s pocitem odpovědnosti za matku, naběhne na zneužívání. Dcera přece má k rodiči cítit úctu a má se o něj postarat! S tímto hlubokým, po staletí děděným přesvědčením, si tedy dcera naloží na svá záda nejen matku, ale i bratra. A není divu, přesvědčení je to opravdu silné. Kdo by mu odolal! Co by lidé řekli (jaký by měli nad dcerou soud), kdyby se dcera nepostarala o matku. Dcera by selhala. A jsme u dalšího dost silného důvodu a zároveň skrytého zisku ze zneužívání, u vyhnutí se pocitu selhání.

Kde s odevzdáním role zneužívaného začít?

1. Přesvědčení o odpovědnosti. Každý dospělý člověk je plně zodpovědný jen za jediný, a to svůj život. Není zodpovědný za život partnera, rodičů, dospělých dětí (dětí, které už nepotřebují nezbytnou péči pro své přežití – v různých kulturách je stanovena hranice dospělosti jinak vzhledem ke specifické situace dané společnosti). Ve zmíněných vztazích je pouze spoluzodpovědný, odpovědnost je tedy v těchto vztazích dělená. Zdánlivě jednoduchá teze, v realitě, vlivem děděných přesvědčení, nejrůzněji deformovaná. Nejčastěji přesvědčením, že pro své dítě (a to i v dospělosti) je třeba obětovat vše, až po vlastní život. Myslím, že je to falešné přesvědčení. Lépe řečeno přesvědčení, které vzniklo v naší, židovsko-křesťanské kultuře, významovým posunem základních tezí Bible. Oběť vlastního života může být jen: 1. dobrovolná (např. na malé dítě někdo vystřelí a matka před něho skočí, aby střela zasáhla ji místo dítěte), 2. vědomá (např. matka má handicapované dítě a rozhodne se ho neumístit v odpovídajícím zařízení, ale naopak se o něho po celý jeho život sama starat. Pravděpodobně cítíte, že v našem konkrétním případu zneužívání matky ani jedna z podmínek sebeobětování  neplatí.

2. Rozpoznání parazita. Velmi složitá věc, která vyžaduje velkou míru citlivosti, tedy našeho času a energie. V našem konkrétním případě to měla matka velmi jednoduché. Opakované krádeže a výkon trestu je evidentním znamení parazitizmu. Pokud ani poté nedošlo k výrazné změně synova postoje k vlastnímu životu, měla matka jasný obraz parazita před sebou. Myslím, že v jiných případech pro rozpoznání platí – rovnováha mezi výdaji a příjmy. Pokud by hypoteticky syn z našeho příběhu hledal práci, snažil se řešit své věci (pracovní úřad, rekvalifikace apod.) a přesto by nemohl být soběstačný, bylo by možné mu poskytnout podporu. Limitovanou časem i objemem. Zodpovědný člověk by tohoto postavení nezneužil, sám by se své příjmy od matky snažil vyrovnávat svými výdaji. Porušení této rovnováhy ukazuje na parazitizmus.

3. Odhalení skrytých zisků. Je velmi pravděpodobné, že zneužívaný člověk tohoto kroku není schopný bez cizí pomoci. Existuje však celá řada nástrojů od služeb hrazených zdravotní pojišťovnou, přes duchovní pomoc (církve, občanská sdružení) až po služby placených terapeutů. Jedním z nástrojů jsou i systemické konstelace. Doporučovala bych tento krok nepodceňovat. Pro pochopení vlastního zneužití je zcela zásadní, byť se to zneužívanému tak nemusí jevit.

4. Ukončení zneužívání. Jinak řečeno, odstřižení se od parazita, nikoliv od člověka(neodmítat člověka, odmítnout jeho parazitní chování).  Použiji k vysvětlení obraz se skokem před dítě, na než letí smrtelná kulka. Zneužívaný člověk neskáče před dítě. Dítě už není, je jen dospělý potomek. A nenastavuje svou hruď cizí kulce. Zneužívaný dobrovolně nastavuje své srdce kulce parazita. Je to parazit, kdo střílí. Myslím, že pokud si představíte tento obraz, je vám zneužití jasně patrné. Není třeba soudit „střílejícího parazita.“ To je cesta slepá (viz Soud v rubrice Konstelace a trauma). Je však třeba zneužívání jasně pojmenovat. A to bolí. A z bolesti často utíkáme do útoku. Mineme tak respekt, ocenění a lásku. Bez těchto tří kvalit strategii zneužívání neukončíme. Můžeme začít např. sdělením: „Já se cítím tebou zneužívaný.“  Vězte, že slovo „zneužití“ je velmi energeticky silné. Když ho použijeme bez náznaku soudu, který je např. už ve sdělení: „Ty mě zneužíváš!,“ pak může mocně zafungovat. A opakování tuto sílu zvětšuje. Samozřejmě platí to, co jsem psala v odstavci o skrytých ziscích. I tady existuje řada možností podpory, kterou zneužívaný i potenciální budoucí hostitel parazita může využít.

5. Parazit bez hostitele umírá. Tato teze platí pro parazitní organismy. Přeneseně ho používám, podobně jako termínu parazit, i pro parazitický způsob života lidí. Vzpomínám si, jak jsem někdy na začátku 90. let při pandemii vší, řešila tohoto parazita ve speciálním zařízení Na Bulovce. Běžně dostupné prostředky proti vším totiž vlivem pandemie přestávaly účinkovat. Pracovník tamního zařízení mi aplikoval tehdy nový britský výrobek. Okamžitě účinkoval při aplikaci do vlasů. Při odchodu mi tento pracovník, sám dohola ostříhaný, na mou poznámku o úlevě, kterou jsem cítila, řekl: „No, ale bez vás ony (vši) zemřou.“ V duchu jsem si s úsměvem řekla, že to mě opravdu nemrzí. Šlo však o vši!

Pokud jde o člověka, navíc člověka blízkého, takový závěr nepřijmeme lehce. Přitom se to  může stát. Nikdo však nejsme odpovědní za jiný život, než za svůj. A každý máme právo se svým životem naložit podle svého. Jakkoli je to hloupé a nesmyslné, můžeme svůj život i sami ukončit. Každý na to máme právo. To by měl každý zneužívaný mít na paměti. Na druhou stranu pro uražení hrotu této hrůzné myšlenky musím dodat, že jak parazitující organismy, tak parazitičtí lidé mají neuvěřitelnou touhu přežít. S pudem sebezáchovy zneužívaného naprosto nesrovnatelnou. Jinak řečeno, lidský parazit vás jako zneužívaného hostitele s největší pravděpodobností přežije. Pokud to tak budete chtít mít. 🙂

Středa 17. 12. 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *