Třetí adventní neděle a hrdost

Hrdost. Teď právě ji kolem sebe hodně vidím. Co to vlastně je? A co s ní? Být hrdý na to, že jsem člověk. Tomu velmi rozumím. Tato kvalita pro mě souvisí s důstojností každého stvoření. Nejen lidského. Sebevědomí, že chci žít jako člověk a totéž přeji i všem dalším. Opakem důstojnosti je pro mě zneužívání. Historicky např. v otroctví. Dnes možné vidět všude. Sice nikoliv k hranici lidského života, ale k hranici zničení duše zcela zřejmě všude kolem nás.

Hrdost ale může také velmi souviset s pýchou. Někdo mi něco vyčte, třeba neprávem, a já se zatvrdím. Zatvrdím své srdce. A se srdcem tvrdým jako kámen chodím světem s pocitem ublíženosti. Znáte to? Můj šéf, partner nevidí moji bolest, kterou mi způsobil! Je to ignorant, už ho nechci vidět. A směle kráčím do úniku k novému šéfovi, novému partnerovi, nové situaci. Někdy takto můžeme prožít celý život. Život v úniku, život věčného Ahasvera. Na počátku to byla naše hrdost, která zavřela dveře citu a pravdivosti. Může nám někdo něco vyčíst, třeba i neprávem, ale my do ničí hlavy nevidíme. Nemůžeme jen s vlastním rozumem prohlédnout, proč to udělal. Můžeme to poznat jediným způsobem, že budeme chtít, že své srdce nezatvrdíme, ale naopak ho otevřeme, abychom lépe viděli, lépe slyšeli.

Obě tyto základní polohy hrdosti znám. Ze svého okolí i z vlastní zkušenosti. Hrdost v pokoře nad zázrakem stvoření, veškerého stvoření, je radostí. Hrdost z pýchy bolí. Velmi bolí. Při třetí adventní neděli prosím o milost poznání pro všechny, kdo jsme bolaví. 🙂

Třetí adventní

Neděle 14. 12. 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *