Hranice

Došel až na samou hranici svých možností. Překročil veškeré hranice. Hraniční člověk. Znáte to, že? Hranice jsou důležitou kategorií života. Každý máme své hranice. Jen někdy je dost dobře necítíme. Necháme je jiným překračovat. Z toho nám nikdy není dobře, i když i to mnohdy necítíme či spíše cítit nechceme. Proč? Velmi často proto, že když si necháme překračovat své hranice, máme jakousi pofiderní omluvu proto, že my sami překračujeme hranice druhých.

Jak poznat své hranice? V každém vztahu, v každé komunikaci se lidé „naciťují“ na druhého. Někdo velmi citlivě, někdo méně a někdo zcela bez citu. Pokud se nacítím na druhého jemně, pak s ním mohu projít kus cesty. Mohu mu říci i nepříjemné věci, aniž ho raním. Mohu ho přesvědčit o svém záměru. Při necitlivosti chci také druhého dovést ke svému záměru, ale použiji k tomu různou míru násilí. Znamená to však, že druhý nemá z takové komunikace dobrý pocit. Necítí se komfortně, říkám tomu. Často  jde za záměrem agresora, ale nejde spolu s tímto záměrem. Myslím, že není člověka, který by takový pocit neznal.

Druhý se na vás může usmívat, házet zamilované oči, ale ve vašem těle se děje něco, co dost dobře nechápete – něco není v pořádku. Druhý na vás totiž buď tlačí, nebo vás táhne. Když ve vztahu oba komunikující respektují hranice vlastní i hranice druhého, oba se cítí svobodně, dobře, mají dostatečný, bezpečný a tvůrčí prostor.

Vnímání vlastních hranic získáváme v dětství. Ve své původní rodině. A tady je problém. Děti se učí především přejímáním. Jak má dítě poznat, kde jsou jeho hranice, když denně vidí, jak jeho rodiče, prarodiče atd. vzájemně své hranice překračují? Přitom od mnoha dětských psychologů uslyšíte, jak je nastavování hranic u dětí důležité. Znám to. Někdy to prostě v rodině není možné získat. Myslím, že je mnohem více takových případů než těch, kde se to povede. Neznamená to ale, že by člověk, který dovednost vnímat své hranice v dětství nezíská, byl navždy ztracený. Možná bych řekla naopak. Vědomé vnímání vlastních hranic a hranic druhých (v dospělosti)  je stabilní, pevné a z vlastní zkušenosti vím, že i dobrodružné objevování.

Není to vůbec lehká cesta. Z počátku trochu sisyfovská, protože musíme začít u svých hranic, a to často naše okolí šokuje. Ale když vytrváme, krůček po krůčku, cihlu po cihle své hranice vystavíme. Naše rozhodnutí a jednání dostanou pevnou, nepřekročitelnou zeď. O tu se pak zastaví jakékoli násilí. Opravdu říkám jakékoli.

Jako každá stavba i zeď našich hranic se musí udržovat. Při opravě někdy můžeme zeď o kousek posunout. Od sebe či k sobě. Ale i po posunu musíme pevně držet. Hranice musejí pevně držet. Bez velkých slov. Bez hádek a rozčilování. Rozčilujeme se většinou jen proto, že jsme zeď sami nepostavili dost pevnou, než proto, že se jí někdo snaží proniknout. Když je pevná, poznáte to. Každý to pozná. Je jako z ocele. Není to sebe uzavření. Je to zeď, za níž je u nás „doma“ bezpečný prostor.

Aktuálně svou zeď opravuji. Mám k tomu důvod. Nejeden z mých blízkých ji totiž atakuje. Hledá skulinku, kudy by prstíček strčil a cihlu po cihle zase rozebral. Tak právě těmto broučkům říkám: „Opravuji opravdu pečlivě. Dávám do malty žloutky. A pečlivě chystám ve zdi i dveře, kterými budete moci projít. Do bezpečného prostoru. Zatím můžete začít stavět své hranice, své zdi. Bez dětského vzdoru a s láskou.“ 🙂

modré dveře

Pátek 24. 10. 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *