Bolest

Zcela jistě jsme tady na zemi, abychom se radovali. Ze života, z krásy kolem sebe, ze všeho a ze všech. To ale neznamená, že čas od času nepřichází bolest. A to nejen fyzická, ale i ta, která souvisí s naší duší. V jistém smyslu každá fyzická bolest souvisí s naší psychikou. Nedávno jsem mluvila se známým, který celý večer kolem sebe šířil jen výčitky a stesky. Kdykoli otevřel ústa, obviňoval. Lidi přítomné i nepřítomné, okolnosti, osud. Ve svém nastavení měl dokonce zcela popletené skutečnosti. Byl to smutný pohled. Někdy se to tak ale stane. Člověk má bolest. Místo toho, aby si to přiznal (a třeba i se slzami o svém pocitu přemýšlel a mluvil), hází ji všude kolem sebe. Tím se ale zásadně odpojuje od možnosti bolest přijmout a pochopit ji jako výzvu, jako zprávu o tom, na co se mám podívat, co se mám naučit.

Nikomu se bolesti, krize, ba i tragédie nevyhnou. Také takový  je život. Bez žalu bychom nevěděli, co je radost. Čím více se bolesti vzpíráme, tím více ona roste. Někdy to může být až ke smrti. Když bolest přijmeme, začne se zmenšovat. A když ji Bohu odevzdáme, osvobodíme se od ní. Bolest nezmizí, ale ztratí nad námi moc. Není to mávnutí kouzelného proutku. Je to proces. Někdy i dlouhý a náročný. Proces jdoucí od vzteku a nenávisti k lásce.

Pátek 27. 2. 2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *