5 chutí radosti

Každý hledáme štěstí. Nebo snad ne? Zřejmě nikdo si nepředstavuje, že štěstí je permanentní stav euforie, jakéhosi vytržení. Hledáme náš obraz štěstí. Nebo obráceně. Nechceme být nešťastní. Pokud už pocit neštěstí či nespokojenosti prožíváme, chceme změnu. V partnerství, v rodině, v zaměstnání, ve zdraví. Jediný nástroj, který máme k tomu, abychom změnili realitu,  jsme jen my sami.  A vše je možné. Štěstí, kontinuální to stav, cítíme, bez ohledu na okolnosti, když máme pocit, že naše existence má smysl. Proto nabízím 5 chutí radosti nebo, chcete-li, 5 klíčů ke spokojenosti.

1. První chuť –  p o z o r n o s t. Od mala se jí učíme. Ještě vám znějí v uších slova rodičů: „Dávej pozor na ulici! Pořádně se rozhlédni, než přejdeš silnici!“ atd., atd.? Nevím, jak vám, ale mně to v dospívání lezlo na nervy a podvědomě jsem se tomu „dirigování“ bránila rozpustilostí. Až jsem po létech, před svým půlstoletým životem zjistila, jak jsem nepozorná. Nemám na mysli jen nepozornost k vnější realitě. Svým způsobem mnohem důležitější je pozornost k sobě. Ke svým emocím, ke svým myšlenkám, ke svému jednání. Před 10 lety jsem začala sledovat svoji pozornost. Výborným trenažérem pozornosti mi je řízení auta. Zvláště na dlouhých tratích nepřehlédnout jediný pohyb na silnici. Teprve při tomto tréninku jsem zjistila, kolik nepozornosti v životě je. Otevřít svou pozornost, to je otevření dveří do zcela nového prostoru. V něm je vše nové a člověk se v něm pohybuje jako dítě, které právě objevuje svět.

2. Druhá chuť –  c i t l i v o s t. Pokud bych pozornost definovala spíše jako obrácení se do sebe, pak citlivost je obrácení k druhému. Je to, podle mé zkušenosti, základní prvek komunikace. Chci-li v komunikaci uspět, musím se „nacítit“ na toho, s kým komunikuji tak, aby i on mohl uspět. V realitě často vidíme opak. Komunikujeme na úkor druhého. Ať už ho podceňujeme nebo přeceňujeme. Necitlivost komunikaci likviduje. Často si necitlivost jako přesvědčení nebo dokonce strategii neseme z rodiny. Např. znáte věty typu: „Tak a už končíme a půjdeme spát!“ když se společenská zábava zrovna rozbíhá? Nebo: „Musíš dát mužskému teplou večeři, jinak ti odejde za jinou!“ S citlivostí by tyto věty mohly znít jinak. Třeba: „Vnímám, že se zábava zrovna rozbíhá, ale zároveň cítím, že je pozdě a já si myslím, že bychom mohli pokračovat jindy. Jak to vy vidíte?“ „Myslím, že když tvůj manžel přijde domů z práce, má hlad, že by možná více ocenil teplou večeři než studenou. Myslíš, že bys ji mohla někdy uvařit?“ – Pozornost a citlivost jsou sestry. Jdou ruku v ruce. Pozor, neplést si „nacítění“ se vciťováním se do druhého, které může místo soucítění vést k lítosti. Lítost druhého degraduje, soucítění druhým dává respekt.

3. Třetí chuť –  h r a n i c e. Nejde o kopání příkopů mezi já a ne já. Jde o vytvoření bezpečného prostoru jak pro já, tak pro ne já. Stanovení vlastních, pevných hranic je výsledek společné práce naší pozornosti a citlivosti. Vymezení osobních, bezpečných hranic je v současné společnosti bezbřehého a permanentního překračování všech možných hranic náročné. O to více však potřebné. Nejasné hranice produkují na jedné straně oběti a na druhé agresory. A obě tyto polohy mají záporné znaménko. Pevné hranice osvobozují. Nás i naše okolí. Bez pevných hranic se topíme v divokém proudu lidí, věcí, skutečností. S pevnými hranicemi bezpečně plujeme lidstvím.

4. Čtvrtá chuť –  o p r a v d o v o s t. Celé dějiny lidstva jsou prostoupeny hledáním pravdy. Co je pravda? Bůh, jak říká Bible. Kolikrát v životě jsme řekli: „Mám pravdu.“ Může to být skutečně tak? Myslím, že nemůže. Pravda, domnívám se, se vztahuje k záměru. A ten zná právě jen Bůh (vesmír či jak kdo si smysl představuje). My ale proto nejsme jen  hříčky v něčích rukou. Každý z nás máme kvalitu, která se k pravdě, tedy k záměru, vztahuje. Je to naše opravdovost. Jednoduše řečeno – pravdu nemáme nikdo, opravdovost máme každý. Jen o ní často nevíme. Představte si, že vám šéf oznámí, že máte padáka. To není pro nikoho snadná situace. Co se začne dít? Hledáme důvody. Většinou nesmyslně roztáčíme kolotoč obviňování šéfa, okolností až k sebeobviňování. Kdo jste situaci zažili víte, že je to k nesnesení. Stres, frustrace, hádky, soudy, zničující boj. Přitom, protože neznáme záměr, nevíme tedy, k čemu nám takový padák může být dobrý, jaký má smysl. Kolik lidí často došlo ke zjištění, že určitá dramatická situace jejich života je přivedla k možnostem, které by jinak nedostali! Co tedy dělat? S vědomou pozorností se spolehnout na svou opravdovost. „Ano. Zasáhla mě ta zpráva. Jsem nešťastný (zklamaný, smutný, naštvaný), nevím teď, co udělám, ale respektuji vaše rozhodnutí.“ Pozor, naše opravdovost někdy může i změnit názor šéfa. 🙂

5. Pátá chuť –  l á s k a. „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Mt 22, 37 – 39) Někdy je to fuška, že? „Mamko, jsou ale týpci, kdy to fakt nejde!,“ slyším svého syna. Více než s první částí všeobecně známého biblického citátu máme problém s druhou. Jak máme druhého milovat, když nejsme pozorní ke svému okolí a sami k sobě, když nejsme citliví, neznáme své hranice a místo opravdovosti bláhově hledáme pravdu? Jak milovat druhé, když sami sebe nemilujeme? Ano, stále dokonaleji uspokojujeme své nejrůznější potřeby, často i potřeby blízkých, ale s láskou to má pramálo společného. Jako smyslů (i smyslu) zbavení prahneme po bezpodmínečné lásce druhých, aniž si uvědomujeme, že té ani oni, ani my schopni nejsme. Pozornost nás zasazuje do reality, citlivost nás spojuje s ostatními, hranice nám dávají svobodný, bezpečný prostor, opravdovost nás vede ke spojení s naším smyslem. A láska nás spojuje se záměrem – kdo jsme, proč tu jsme, proč jsou tu všichni ostatní. Pátý klíč ke spokojenosti otevírá dveře našeho ducha. Bez prvních čtyř klíčů hrozí, že se v zámku zlomí.

S pěti klíči na klíčence to začíná. Docela velká práce. Na každý den, každou minutu, každou vteřinu. Teď se mi to tak nepovedlo! Nevadí. Příště se to povede zase o kousek víc. Neznám větší dobrodružství než s pěti klíči v kapse začít vnímat pět chutí radosti.

klíč

Úterý 11. 11. 2014

1 komentář u „5 chutí radosti

  1. Úžasné klíče – 5 dohod se sebou samým… Dnes jsem „náhodou“ hledala knihu „Čtyři dohody“ (Don Miguel Ruiz).. – takže všechny tyto klíče dám na jeden kroužek :-).. Někdy se stane,že jeden z kroužku mi „nějakým způsobem spadne“, nebo se zlomí, ale budu mít „náhradní“ a zase začnu ty dveře otvírat… Stojí to za to, život je krásný i když to někdy tak nevypadá.. díky Dano

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *