Archiv pro rubriku: Napsané

Politická a společenská témata, která mě cvrnkla do nosu

Babí léto

Babí léto ve středu týdne a ve středu hlavního města. Trochu nostalgie, trochu pošmourna, trochu údivu nad povolebním vývojem. Pražské zastupitelstvo se chystá na velké změny a já od rána při zpravodajství žasnu. Primátor Prahy z Olomouce se vydává na svou další politickou pouť. Uf. Ale z facebooku jsem se dozvěděla, že třeba na Kladně může být ještě hůř. Tak se raději kochám podzimním zátiším.

podzimní zátiší

Středa 15. 10. 2014

Nevím, proč je jim to jedno

Volební účast v komunálních volbách cca 44 %. Nerozumím. Chápu náladu ve společnosti. Chápu nespokojenost a naštvání. Nechápu ignorování voleb.

Komunální volby jsou lidem nejblíže. Většinu kandidátů, zvláště v menších městech a obcích, znají voliči osobně. Přesto se na to velká část oprávněných voličů vykašle! Proč? Ptám se, co tedy lidé vlastně před 25 lety čekali?

Člověk by řekl, že když je značná část lidí v deziluzi ze současné situace, přijde k volbám a pokusí se to změnit. A ono ne. Tak mám takový pocit, že ta část voličů, kteří nepřišli, by vlastně žádné volby nepotřebovala. Svoboda volby pro ně zřejmě není hodnotou. Potřebovali by asi jistoty, rovnost, mantinely. Co já vím.

Není mi smutno z výsledku voleb, byť bych si ho  v mnohém představovala jinak. Je mi smutno z pasivity, jakkoli respektuji svobodné rozhodnutí každého nevolit.

Připomnělo mi to dnešní čtení 22. kapitoly z Matoušova Evangelie: “ S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít.“ (Matouš, kap. 22, 2, 3)

Pozvaní na svátek demokracie někteří voliči odmítají, možná ale o to více budou vše soudit. I tak je možné žít.

Štěpán-121014

Neděle 12. 10. 2014

Stálo nás to ráj, ale stojí to za to!

„Všechno můžete, jen ovoce tohoto stromu vám zapovídám,“ tak nějak zněla instrukce Boha k Evě a Adamovi v ráji. A oni strom poznání neobešli obloukem a díky tomu žijeme s někdy nesnesitelnou těžkostí svobody. Volíme. Od prvního ranního otevření očí až do nočního usnutí. Pokud tedy do procesu volby nezahrneme, vcelku logicky, i své sny.

Každou svou volbou něco začínáme, něco sdělujeme, za něco neseme odpovědnost. Je docela dobré si uvědomit, kam mě má volba nejspíše povede. Neznamená to, že uvědomění si důsledků volby musí nutně směřovat k všeobecně očekávanému cíli. Dokonce nemusí směřovat ani k osobně prospěšnému cíli. I když to je relevantní, protože prospěch každého z nás má jiné dimenze od materiálních až po duševní a duchovní.

Jednou provždy, tady na této planetě, nejsme v ráji. Možná, že to bychom si měli uvědomit my, všichni voliči nadcházejících českých voleb 2014. Nikdo nás nespasí, nikdo nám nezačne házet pečená holoubata do úst, žádné peníze se z nebe sypat nebudou, ať už na radnicích a v senátu usedne kdokoliv. V politických volbách, před kterými stojíme, stejně jako ve všech svých životních volbách, bychom měli vidět jediné – kam tato moje volba nejspíše povede!

Tak jako děkuji Bohu za život na této krásné planetě, tak děkuji demokracii za možnost svým jedním hlasem rozhodovat o svém životě ve společenství své obce. 🙂 Za chvíli jdu na to!

mandarinka

Pátek 10. 10. 2014

A volby za dveřmi

Od roku 1989 každé volby vnímám jako malý svátek. Většinou z volební místnosti chodívám buď s někým, nebo sama na kafe a raduji se, že jsem se svobodných voleb dožila. Letos mám zvláštní pocit. Z předvolební kampaně, z reakce lidí i z možných výsledků. 25 let od konce komunistického režimu. Všude je cítit únava? Z čeho vlastně?

Včera jsem byla u rozhovoru o tom, že svobodu máme, ale demokracie zatím nefunguje. Myslím, že demokracie jako systém správy společnosti, funguje. Zřejmě se frustrovaným lidem nelíbí, jak funguje. To však není věcí systému, ale lidí samých, tedy nás. 25 let je čtvrt století. Čtvrt století žijeme v naší zemi v otevřené společnosti. A přesto jakási všeobecná nespokojenost, významně podporovaná médii, nabývá, zdá se mi, převahy.

Určitě vše není, jak bychom si představovali. Nejen u nás. Ekonomická krize euroatlantické společnosti, řekla bych spíše krize hodnot, napětí ve světě, ohniska střetů, ze kterých opravdu mrazí. A co my? Po pětadvaceti letech? Reptáme,  bez pokory, bez radosti.

Život každého z nás je permanentní volba. Někdy nepříjemná, někdy bolestná, ale svobodná. Díky demokratickému systému svobodná. Že ke svým volbám máme jiná, než společenská omezení, je náš problém. Vidíme, že někdo z politiků udělal chybu a už zobecňujeme – všichni politici jsou korupční, jde jim jen o jejich prospěch. Přehlížíme, že jsme – na rozdíl od dalších zemí socialistického bloku – přešli do demokracie bez ztráty jediného lidského života, že jsme prošli transformací ze socialistické ekonomiky ke kapitalistické v neuvěřitelně krátké době, že rozdělení Československa na dva státy nestálo jedinou kapku krve.

Naše životní úroveň za 25 let mnohonásobně vzrostla, probarvilo se vše, na co se podíváme. A my přesto živíme svou nespokojenost. Myslím, že jsme trochu zpovykaní Češi. Místo pokory jdeme cestou pýchy. Velkou většinou a  včetně naší reprezentace. Teď jsou před námi další důležité politické volby. Budeme v nich hledat mesiáše nebo ty, kdo se snaží jít cestou pokory? Jsem na výsledky voleb 2014 velmi, velmi zvědavá.

volby 2014

Čtvrtek 9. 10. 2014

11. září a vulgarity

Pamatuji si ten den, 11. září 2001, dobře. Šla jsem pro syna do školní družiny. Cestou jsem z kolemjdoucích cítila podivné napětí  a vnímala zvláštní šuškání: „To není možné! Vypadá to jako thriller, ale je to skutečnost.“ Cestou kolem obchodu s elektronikou jsem z pohledu na televizní monitory vystavené ve výkladní skříni začala chápat. Teroristický útok na budovy Světového obchodního centra. Ještě však dlouho k neuvěření.

V družině nikdo nic netušil. Vychovatelka mi sdělovala, že se synem byly zase starosti. Zvláště v tom, že mluvil vulgárně a ztratil přezůvky. Řekla jsem jí, co se stalo v New Yorku. Zírala. A já to komentovala: „To je opravdu v pr….“ No, trochu jsem tak pošramotila reputaci naší rodiny, ale nemohla jsem si pomoci. Byla to silná, opravdu silná káva.

Většinou vulgarismy nepoužívám. To slovo však i dnes opakuji. Nevím, jak jinak sdělit svou bezmoc k terorismu. Snažím se pochopit všechna hnutí mysli druhých, všechny činy, dokonce i zločiny. Sebeobětování s tím, že obětující rozhoduje i o smrti dalších lidí, tomu prostě nerozumím. Bože, toto nepochopení mi, prosím, odpusť.

Čtvrtek 11. 9. 2014

FB či FcB a co s tím?

Nějakých sedm, osm let, co tu Facebook je, jsem se mu urputně bránila. Když někdo řekl, že „je na facebooku,“ naskakovala mi husí kůže. Z názvu této sociální sítě i z jejího názvosloví. Zkrátka totální blok. Někdy to tak prostě v životě bývá.

Možná byl můj blok daný zkušeností sedmileté práce v internetovém deníku. Vedle zpravodajství přinášel deník glosy a komentáře, na které čtenáři reagovali svými příspěvky. Bůh ví, že jsem se nikdy předtím nesetkala s tolika zlobnými, zlými a vulgárními projevy jako právě u reakcí čtenářů. Domnívala jsem se, že facebook je ve stejném duchu.

Pokračování textu

Hranolky s tatarkou a tanky

Bylo mi jedenáct a byla jsem na prázdninách u tety ve Frýdku-Místku. Úterý 20. srpna 1968 večer si dobře pamatuji. V panelákovém bytě teta upekla hranolky a udělala k nim tatarskou omáčku. Byla to má premiéra, nikdy jsem něco takového nejedla. S kupou hranolek s tatarkou jsme si sedly k televizi a dívaly se, už nevím na co. Zažívala jsem gurmánskou slast úžasného objevu, který přišel z neznámého a zapovídaného Západu. Pak se vrátil strýc z práce a mě poslali spát.

Někdy v hodině mezi psem a vlkem mě teta vzbudila. Byla velmi rozrušená a mluvila o tom, že bude válka, že k nám vtrhli vojáci s tanky.  Rusové. Vůbec jsem nevěděla, co si s tím mám počít. Válka pro mě, školou povinnou, znamenala jediné, Němce. Moji rodiče byli ve Vídni, poprvé na Západě, a můj bratr byl v léčebně v Luhačovicích. Já v neznámém městě. Sama v pokoji, probuzená, zoufalá. Bála jsem se. Schovaná pod peřinou. A čekání na ráno.

Pokračování textu

Adopce, krádež s požehnáním státu

Diskuse o adopci dětí homosexuálními páry je čas od času na pořadu dne, a to od uzákonění registrovaného partnerství v ČR. Nyní je to ombudsmanka Anna Šabatová, která se domnívá, že by zákon neměl homosexuálním párům v adopci bránit. Zajímavé je, že dosud nikdo neotevřel diskusi o adopci jako institutu.

Lze pochopit obavy těch, kteří si neumějí představit, jak dítě přijme skutečnost, že má buď dvě – tak trochu zvláštní – maminky nebo dva tatínky. Zároveň lze pochopit touhu homosexuálních párů vychovávat dítě. Málokdo ale pochopí, že sebrat adoptivnímu dítě biologické rodiče, a to i v případě, že se ho tito zřekli, je zásah do života malé osobnosti nebývale větší, než skutečnost, kdo se o něho bude starat. Člověk a zároveň stát, který adopce zprostředkovává, si tak hraje na Boha. Taková hra je hrou s ohněm. Neteoretizuji. Znám to.

Pokračování textu