Archiv pro rubriku: Napsané

Politická a společenská témata, která mě cvrnkla do nosu

Trochu smutný svátek

28. říjen 2016. Státní svátek trochu jinak. Letos s bojem o medaile. Docela silným bojem. Hradu a podhradí. Jako by skutečně znepokojivých událostí v Evropě nebylo dost. Nechci soudit, ale na obou stranách by bylo lépe ubrat plyn. Jenže toho se asi nedočkáme. Naopak. Výzva k týdnu občanského neklidu. Osobně jsem neklidná z postupného, plíživého okrajování našich občanských svobod. A je mi vcelku jedno, zda nůž drží naše vláda či Brusel. Prostě to tak je, protože se píše rok 2016. "Zloba, závist, zášť, strach a svár," jaksi nepomíjejí. A obávám se, že i katolické modlitby budou bojovně rozděleny. A tak se vracím k svátku, který jsme slavili před měsícem a prosím: "Svatý Václave, oroduj za nás!"

Pátek 28. 10. 2016

Na konci a před začátkem

Nevstupuji do diskusí o migrantské vlně. Cíleně. Nejsem ani na jedné straně. Cítím silně argumenty obou stran. S Francois Villonem říkám - jsem zastánce všech stran! Mám strach jako velká část Evropanů. Mám milosrdenství jako velká část Evropanů. Elity nám přinášejí - bohužel - jen vyhrocené postoje - ano, ne. Neumím říci ano, neumím říci ne, tváří v tvář bídě.

Pokračování textu

U Štěpána

Ráno přišli moji milí Moraváci kolem desáté. Dokončila jsem základní přípravy nedělního oběda a vyrazili jsme na mši.

u Štěpána Po ní na oběd. Skvělý víkend. Tak jsme si slíbili, jak se zase brzy uvidíme. V Praze nebo v Břestku. Vím, že s Lenkou a Pavlem to nejsou plané sliby. Neděle 27. 9. 2015  

Migrace

Velký úkol stojí před Evropou i před každým Evropanem. Imigrační vlny nepolevují, spíše naopak. Přesouvání stovek tisíc lidí z kontinentu na kontinent. Proč vlastně? Útěk před válkou, ohrožením života, do lepších životních podmínek a taky možná pro boj. Zcela ideologický.  Kolikrát v dějinách lidstva se už stalo. Bylo to však někdy tak masivní jako dnes? Snad při dávném stěhování národů. Dnes opět stěhování národů. Z Afriky, blízkého i dálného Východu do stařičké Evropy. Evropy docela blahobytné. Evropy plné vznešených myšlenek a méně vznešených regulací. Evropy, která se vcelku dobrovolně a jako by s "úsměvem idiota" vzdává svých židovsko-křesťanských kořenů.

Jakékoli médium člověk dnes pustí, najde debatu o imigraci. V podstatě vždy o jediném - balancování mezi přijetím, pomocí právě v duchu křesťanských hodnot a na druhé straně strachem, vzhledem k islámskému státu a džihádu zcela oprávněným, který si vysluhuje označení xenofobní. Všechny debaty mají ale jedno společné - bezradnost. Politiků, médií, lidí. Zkrátka všech.

Co s tím? Co s migračními vlnami? Přestěhuje se Afrika, Asie do Evropy? A co bude? Kolik lidí, osudů a příběhů může Evropa pojmout? A jde opravdu jen o přesun nebo o něco víc?

Věru podivné tápání po euroatlantické ekonomické krizi konce 90. let vzniklé ze zpovykanosti západní civilizace. A nyní přicházejí lidské bytosti maximálně s baťůžkem, ve kterém mají vše své. Schopni spát na holé zemi. Připraveni. Připraveni, na rozdíl od Evropanů, ke všemu. Jak asi novodobé stěhování národů může dopadnout!

Půl svého života jsem vzhlížela k USA jako ke skutečně svobodné zemi. Stále ještě je pro mě návštěva severní Ameriky snem. Jen už příliš nechápu její klid. Možná je zdánlivý a možná cílevědomý. Každopádně je od Afriky daleko, že? Někdy mi  slova současné elity z Bílého domu znějí jako dost profláknuté knížecí rady.

Nevím, jako ostatně v tuto chvíli nikdo, co dělat. Jak se jako křesťan vypořádat s existenciálním strachem, který všichni vnímáme. Jen někde zcela vzadu za všemi myšlenkami se ozývá slabý hlas: "Více než o příchozích, je to o vás!" Jsem Evropanka a tak to beru docela vážně.

Středa 26. 8. 2015

Vyplácí se odvaha?

Zemřel sir Nicholas Winton. Člověk statečného srdce. Zachránil bezmála 700 duší. V době nejtěžšího kolapsu Evropy 20. století. V pomoci riskoval nejen svůj život. Tento týden zemřel ve věku 106 let. Odešel v kruhu své rodiny. Kdo by si takový odchod nepřál? Boží odměna za hrdinský čin?

Dnes žijeme další kolaps Evropy. Takový, jaký odpovídá 21. století. Ekonomická krize, imigranti, terorismus. A za tím do očí bijící nerovnováha mezi euroatlantickou civilizací a zbytkem světa. Nerovnováha, která může mít vedle "stěhování národů" další, mnohem vážnější důsledky.

Minulý pátek teroristický útok v tuniském Sousse. A také ve Francii a v Kuvajtu. Událost v Tunisku mě mimořádně zasáhla nejen proto, že jsem na počátku 21. století v Sousse byla. Tehdy jsem si pochvalovala, jak dochází k rovnováze mezi tím, co může nabídnout Evropa (rozuměj turisty ochotné utrácet na místě své peníze) a Afrika (své podnebí, prostředí a dobré služby v resortech). Útok v Sousse vnímám jako opravdu první velký útok na toto vyrovnávání. Zabití turisté na hotelové pláži. Radikální islamisté zacílili přesně. Jak po této zkušenosti užívat klidnou dovolenou, když na plážovém lehátku bude turista sledovat každé šustnutí? A důsledek? Kolik zmarněných plánů a šancí zaměstnanců afrických letovisek a jejich rodin. Kolik to vyvolá obav a strachů, které mohou přivést člověka až do krajností?

A v Evropě téměř absolutní chaos ohledně přicházejících imigrantů. Strach nejen ze samotného ohrožení z přívalu lidí bez kořenů v evropské zemi. Strach z ideologie, která je nemilosrdná. Zcela chápu. Touha přežít je silná. A přežít chce každý. Přežít chtěl určitě i Nicholas Winton. On ale za stovkami dětí viděl konkrétní osud, jedinečný život.

Obávám se, že my, v našem multikulturním zmatku právě na jedinečnost každého lidského života zapomínáme. Bez ohledu na to, jak jsme kdo statečný. Příliš nám nedochází, že hledání rovnováhy, kterého jsme svědky, není jen důsledek tlaku třetího světa. Možná daleko více je to důsledek toho, že sami opouštíme hodnoty, na kterých naše euroatlantická civilizace stojí. Mimochodem ve stejný den, kdy fanatik povraždil v Sousse 38 lidí, se USA radovaly z toho, že se konečně v celých státech  podařilo prosadit sňatky homosexuálů. Tyto dvě zprávy vedle sebe  promlouvají docela jasně. Oheň nedoutná, ale už dost dobře hoří. Stojíme u něho všichni. Někdo v záři plamenů vidí davy, někdo jednotlivé obličeje. Co by asi viděl sir Winton?

Čtvrtek 2. 7. 2015

Vyhazuje jen euroatlantická civilizace?

Byla jsem dnes na "nehtech." Musím vysvětlit. Už několik let chodím k Vietnamcům na nehty. Gelové, nikoliv nalepovací. Nechávám si dělat tzv. francouzskou manikúru. Považuji to za vynález srovnatelný s automatickou pračkou. Léta jsem si dělala manikúru sama. To ženský dělají. Minimálně si každý člověk musí čas od času ostříhat nehty. A také kůži okolo nich, pokud ji nechce okusovat, jak jsem to měla ve zvyku. Ta léta samo manikúry jsem vždy byla postříhaná, samé oděrky, a když už jsem se rozhodla nehty nalakovat, bylo to dada. Když jsem zjistila, že existuje možnost gelové úpravy - která vydrží měsíc, považte měsíc! a i po měsíci je podoba nehtů mnohem zdařilejší než po mé čerstvě provedené manikúře - zajásala jsem.

Dnes ale další zkušenost z lidmi, jejichž pracovitost, skromnost, cílevědomost a toleranci obdivuji. Nechci psát o tom, jak jsem byla několikrát svědkem arogantního chování Čechů vůči Vietnamcům. Nechci psát o pokoře, s jakou toto ponižující chování přijímali. Musím napsat o věci, která mě doslova fascinovala. Nedávno jsem četla filosofickou úvahu o tom, jak my, příslušníci euroatlantické civilizace, už neopravujeme, neudržujeme věci, ale vyhazujeme a kupujeme nové. A totéž děláme i s našimi vztahy. Během toho, co mě usychal lak na nehtech, má manikérka čistila lahvičky od laků. Neuvěřitelné! Vycídila ty malé skleněné lahvičky se šroubovacími štětečky do naprosté průzračnosti. A nejen své lahvičky, ale i kolegům. Zírala jsem na tu činnost přikovaná na židli. Vedle jiná vietnamská manikérka krmila svou malou dcerku nudlovou polévkou. Uf! Tak to je síla! Skoro jsem se styděla. Když jsem se vrátila domů, našla jsem nový květ svého ibišku. Ten na dálku posílám lidem, kteří nevyhazují, a trochu se utěšuji tím, že alespoň malinko pečlivosti mně, příslušnici té nárokové, zpovykané, evropské civilizace zůstalo.

další květ Pondělí 4. 5. 2015

Cesta ven

CineStar Anděl, Praha. Sál č. 5. Pět minut před začátkem filmu jsme byly v sále jen tři. Já a dvě kamarádky, kterým jsem návštěvu navrhla. Film nás nakonec vidělo asi deset. Pár středního věku, tři starší lidé a ještě dva mladší diváci, které jsem zaznamenala jen periferně. Myslím, že je to docela symptomatický zájem většinové české společnosti.

Čekala jsem leccos, ale výsledek má očekávání překročil. Po všech stránkách. Tematicky, režijně, herecky. Lepší vhled do stavu romské menšiny v ČR v polovině 20. let 21. století si představit nedokáži. Bez patosu, mentorování, přikrašlování, příběh dneška v celé své syrovosti. Chvíli k smíchu, chvíli k pláči, chvíli ke stejné otázce, která stojí před hlavní hrdinkou - jak z toho poctivě ven, kudy vede cesta?

Pokračování textu

Co vy na to?

Včera večer natáčení pořadu Co vy na to? pro brněnský rozhlas.  Povídání o rádiu, divadle, o době před a po roce 1989, o životě. Bude se vysílat až v lednu.

Více než pětadvacet let naší společnosti! Nedávno jsem známým vyprávěla, jak mě začátkem 90. let  oslovila nejmenovaná francouzská rozhlasová stanice, zda bych jim jednou týdně mohla po telefonu, živě do vysílání sdělovat, jak se v novém státě s novou vládou vyvíjí situace v oblasti muziky a divadla. Podmínkou bylo, že budu v určitou přesnou hodinu u telefonu. Bydlela jsem tehdy v domě, kde byla společná telefonní linka pro 7 účastníků. Pamětníci vědí, co to obnášelo. Asi při druhém vysílání se mi Francouzi nemohli dovolat. Právě totiž byl na lince některý z mých sousedů. Když se asi po 10 minutách spojení uskutečnilo, redaktor mi vyčinil, že jsme přece byli domluveni na přesný čas, tak si nemohu vyřizovat jiné hovory. Sdělila jsem mu, že já jsem netelefonovala, že telefonoval soused. Nechápal. Pokusila jsem se mu vysvětlit, jak to se skupinovou telefonní linkou funguje. Stále nechápal. Mlčel. Pak prohlásil: "A to máte se sousedy i společnou koupelnu?" - Zavedení samostatné telefonní linky tehdy nebylo snadné, takže jsem o spolupráci s Francouzi záhy přišla. Každopádně když jsem historku v hospodě vyprávěla, všimla jsem si, že se baví jen moji vrstevníci. Mladším to nic neříkalo.

Vzpomněla jsem si na to včera i proto, že jsme s moderátorem pořadu mluvili i o kvalitě dnešního života, kterou velká část lidí vidí kriticky. Jeho poslední otázka zněla - revoluci znovu ano či ne? Odpověděla jsem, že ne, protože demokracii máme a lepší správa společnosti zatím není, jakkoli se mi spoustu věcí z fungování českého demokratického státu nelíbí. Až cestou z rozhlasu domů jsem si uvědomila, že jedna revoluce nás přece jen čeká. Revoluce osobní, privátní, jakkoli to zní nadneseně, revoluce v každém z nás. Revoluce, kdy se nevyhneme ne cestě na náměstí, ale cestě do své duše. A místo klíčů nám přijde nezbytné zvonění vlastním srdcem.

v rozhlase Pátek 19. 12. 2014

Prezident, vulgarismy, blahobyt a přetlak emocí

Hovory z Lán poněkud neobvykle. Prezident mluvil tak, jak jsme to od prezidenta ještě nikdy neslyšeli. Vše je jednou poprvé! V tomto případě zcela jistě zkušenost hraniční.

Druhá polovina 90. let. Park Folimanka. Chodila jsem tam s malým synem na pískoviště. Často jsme míjeli skupinky pubescentů sedících na schodech či na kašně, kouřících a hovořících. Jednou jsem vyslechla delší rozhovor. Žasla jsem. Ne nad výrazy, které stvoření věku  mezi dětstvím a dospělostí používala. Byly to tytéž výrazy dnešního prezidenta z Lán. Žasla jsem nad tím, co vše dokázala těmi pár slůvky (a opravdu jich je tak do deseti, pokud nebudeme brát zřetel na jejich různé, češtinou umožněné variace) vyjádřit.

Pokračování textu