Archiv pro rubriku: Konstelace a trauma

Poznámky k hl. pojmům konstelační metody

Silná slova

Dnes, ve 22.08 hodin 22,8°C. V centru Prahy. Dobré! – Sedím na terase, jen se svými solárními lampami a poslouchám – nechtě, ale nejde to odfiltrovat – hádku. Tedy hádku! Slyším jen jednoho z účastníků. Ženu. Nepříjemný témbr. Většinou v křiku. Ne, že bych to neznala. Ne, že bych to nikdy nezažila, ba dokonce ne, že bych to nikdy neudělala sama. Vůbec ženu nesoudím. Neznám souvislosti. Slyším ale tak silná slova, až se mi tají dech: „Vyděračka! Táhni! Tak to je absolutní konec!“ V pološeru své terasy jen cítím, jak obrovskou moc ta slova mají. A prosím za odpuštění, že jsem je také v životě někdy použila. Strašlivá tíha slov padá na dlažbu dvorku. Vím, že ta, která je vykřičela, i ta nebo ten, který je přijal, nebudou mít klidnou noc s klidnou myslí. A nějak mě to mrzí!

v noci v červnu

Úterý 2. 6. 2015

Bolest

Zcela jistě jsme tady na zemi, abychom se radovali. Ze života, z krásy kolem sebe, ze všeho a ze všech. To ale neznamená, že čas od času nepřichází bolest. A to nejen fyzická, ale i ta, která souvisí s naší duší. V jistém smyslu každá fyzická bolest souvisí s naší psychikou. Nedávno jsem mluvila se známým, který celý večer kolem sebe šířil jen výčitky a stesky. Kdykoli otevřel ústa, obviňoval. Lidi přítomné i nepřítomné, okolnosti, osud. Ve svém nastavení měl dokonce zcela popletené skutečnosti. Byl to smutný pohled. Někdy se to tak ale stane. Člověk má bolest. Místo toho, aby si to přiznal (a třeba i se slzami o svém pocitu přemýšlel a mluvil), hází ji všude kolem sebe. Tím se ale zásadně odpojuje od možnosti bolest přijmout a pochopit ji jako výzvu, jako zprávu o tom, na co se mám podívat, co se mám naučit.

Nikomu se bolesti, krize, ba i tragédie nevyhnou. Také takový  je život. Bez žalu bychom nevěděli, co je radost. Čím více se bolesti vzpíráme, tím více ona roste. Někdy to může být až ke smrti. Když bolest přijmeme, začne se zmenšovat. A když ji Bohu odevzdáme, osvobodíme se od ní. Bolest nezmizí, ale ztratí nad námi moc. Není to mávnutí kouzelného proutku. Je to proces. Někdy i dlouhý a náročný. Proces jdoucí od vzteku a nenávisti k lásce.

Pátek 27. 2. 2015

Zrcadlo

Začalo to zcela nevině. Výrokem o úmrtích roku 2014, které nás nejvíce zasáhla. Při jednom jméně se jeden z diskutujících zmínil o chování nedávného nebožtíka, obecně uznávaného umělce. O chování, které bylo vůči diskutujícímu plné zloby, vzteku, nenávisti, a to jen na základě odlišných názorů.

Znáte to? Myslím, že každý člověk potkal v životě alespoň jednu osobu, která ho – jemně řečeno – iritovala. Možná bez zjevného důvodu. O to hůř. Většinou si s tím nevíme rady. Někdy to přeroste do silných emocí. Podobně jako ve výše zmíněném případu.

Pokračování textu

Zneužití a parazitizmus

Nejen na setkáních při systemických konstelacích, ale poslední dobou velmi často i při jiných příležitostech narážím stále více na téma zneužívání. Cítím to jako velmi vážné společenské téma naší doby. Zneužívání politiky, médií, sociálních dávek, postavení atd., atd.. Principem zneužívání je život na účet či na úkor druhého, druhých.

Domnívám se, že jde o jeden z nejbrutálnějších zásahů do lidské integrity zneužívaného, srovnatelný s parazitizmem, tj. soužitím, kdy parazit bere živiny hostitele a někdy ho tím i fyzicky likviduje. Velmi často aktuálně zneužívání probíhá mezi blízkými lidmi, tedy v rodině. Zneužívání fyzické, materiální, psychické i sexuální.

Pokračování textu

Třetí adventní neděle a hrdost

Hrdost. Teď právě ji kolem sebe hodně vidím. Co to vlastně je? A co s ní? Být hrdý na to, že jsem člověk. Tomu velmi rozumím. Tato kvalita pro mě souvisí s důstojností každého stvoření. Nejen lidského. Sebevědomí, že chci žít jako člověk a totéž přeji i všem dalším. Opakem důstojnosti je pro mě zneužívání. Historicky např. v otroctví. Dnes možné vidět všude. Sice nikoliv k hranici lidského života, ale k hranici zničení duše zcela zřejmě všude kolem nás.

Pokračování textu

5 chutí radosti

Každý hledáme štěstí. Nebo snad ne? Zřejmě nikdo si nepředstavuje, že štěstí je permanentní stav euforie, jakéhosi vytržení. Hledáme náš obraz štěstí. Nebo obráceně. Nechceme být nešťastní. Pokud už pocit neštěstí či nespokojenosti prožíváme, chceme změnu. V partnerství, v rodině, v zaměstnání, ve zdraví. Jediný nástroj, který máme k tomu, abychom změnili realitu,  jsme jen my sami.  A vše je možné. Štěstí, kontinuální to stav, cítíme, bez ohledu na okolnosti, když máme pocit, že naše existence má smysl. Proto nabízím 5 chutí radosti nebo, chcete-li, 5 klíčů ke spokojenosti.

Pokračování textu

Věčně v pohybu

Konstelace 1. 11. 2014. 8 žen. 8 statečných. Není vůbec snadné přijmout skutečnost, že jediným nástrojem, který každý v našem životě máme, jsme my.  Když okolnosti nejsou podle našich představ, když nejsme spokojeni v práci nebo práci dokonce nemáme, když máme problémy v partnerském vztahu, když nejsme spokojeni se stavem svých dětí či rodičů, máme jedinou možnost, a to změnit sebe, tj. svá přesvědčení, své jednání. Přístup, že by se měly změnit okolnosti, je dětinský, podobný tomu, když si dítě zakryje oči a myslí si, že ho v tu chvíli nikdo nevidí.

Není vůbec jednoduché tuto skutečnost přijmout. Přijetí totiž zahajuje docela lopotnou práci. Změna nás vede zpátky k našim bolestem, na které bychom nejraději všichni zapomněli. Tuto sobotu 8 žen dalo do pohybu svou energii. Byl to velký a silný zážitek. Všem účastnicím posílám svou úctu a uznání. Zdence děkuji navíc za obrázky (viz ukázka).

Převládající témata listopadových konstelací:

– rodinné strategie degradace a znevažování mužů v systému (vede k přebírání mužské role ženami a zmatku v rodině se všemi důsledky – paralýza, problém v partnerství, úniky do závislostí, dobrovolný odchod ze života)

– trauma z nedostatku pozornosti a lásky v dětství (a s tím související náhradní programy – také úniky např. do pomoci druhým, do sebeobětování, rozchod se některými členy rodiny)

– ukončení partnerství cestou buď-anebo (sebeobviňování či obviňování partnera)

– sebepoškozování s cílem uniknout z reality (od závislostí přes psychické poruchy až po dobrovolný odchod ze života)

oúo 002

Pondělí 3. 11. 2014

Hranice

Došel až na samou hranici svých možností. Překročil veškeré hranice. Hraniční člověk. Znáte to, že? Hranice jsou důležitou kategorií života. Každý máme své hranice. Jen někdy je dost dobře necítíme. Necháme je jiným překračovat. Z toho nám nikdy není dobře, i když i to mnohdy necítíme či spíše cítit nechceme. Proč? Velmi často proto, že když si necháme překračovat své hranice, máme jakousi pofiderní omluvu proto, že my sami překračujeme hranice druhých.

Jak poznat své hranice? V každém vztahu, v každé komunikaci se lidé „naciťují“ na druhého. Někdo velmi citlivě, někdo méně a někdo zcela bez citu. Pokud se nacítím na druhého jemně, pak s ním mohu projít kus cesty. Mohu mu říci i nepříjemné věci, aniž ho raním. Mohu ho přesvědčit o svém záměru. Při necitlivosti chci také druhého dovést ke svému záměru, ale použiji k tomu různou míru násilí. Znamená to však, že druhý nemá z takové komunikace dobrý pocit. Necítí se komfortně, říkám tomu. Často  jde za záměrem agresora, ale nejde spolu s tímto záměrem. Myslím, že není člověka, který by takový pocit neznal.

Pokračování textu

Obraz ve skle

Někdy mohou být věci hlavou vzhůru. A přesto fungují. Někdy se náš život obrátí hlavou vzhůru. Znáte to? Člověk se rozčiluju, žehrá na osud, na okolnosti, na vše. Často až po létech mu dojde, že vlastně toto „obrácení“ bylo začátkem jeho obrácení. Někdy totiž to tak musí být, aby jiné bylo možné. A jiné znamená, že vše je možné. Věci hlavou vzhůru mohou být i krásné.

odraz na stole

Úterý 21. 10. 2014

Binec v sobě

Jsou lidé, kteří o sobě druhým říkají, jak jsou dobří, schopní, vnímavý, nadaní atd., atd.. Pak jsou lidé, kteří o sobě rozhlašují opak, tj. jak jsou neschopní a k ničemu. Ve velké, téměř 99,99% většině si oba typy o sobě ve skutečnosti myslí pravý opak tvrzeného. Tedy chvástači většinou sami sobě nevěří, podceňují se, a ti, kteří volají do světa, jak jsou neschopní, ve skutečnosti mají super nabobtnané ego.

Proč to ti lidé tak mají, zeptáte se? No, totální binec v emocích, v myšlenkách, ve vnímání reality je provází. Včera jsem měla takový rozhovor. Životní partneři, moji kamarádi. Žena výrazný druhý typ. „Jsem špatná, neschopná,“ opakovala několikrát. Já ji několikrát řekla, že je úžasná, jako každý člověk. Když ale řekl svůj velmi mírný, malilinko kritický názor její muž, tak odpověděla pohoršeně: „Takže já jsem ta špatná, jo!“

Každý to nějak máme. Někdy je těžké se podívat do zrcadla. Diskuse včera skončila příchodem čtvrté osoby, která ženu docela tvrdě „seřvala.“ Měla jsem pocit, že to bylo necitlivé, kamarádka se rozplakala. Když jsem o tom ale přemýšlela, napadlo mě, jestli to vlastně někdy není účinná terapie. „Máš v sobě bordel, tak si ho ukliď!“ Nevím, jen to tak dnes cítím. 🙂

Pátek 17. 10. 2014