Archiv pro rubriku: Babičky

Mé milé klientky z CSS Praha 2

Ego

I včera čtení v domově seniorů Praha 2. Wm. Paul Young – Křižovatky. Má zamilovaná kapitola Nevyhlášená válka. S postavami jak z komedie dell´arte. Vztekloun, Náfuka a Ego a Egem vypracované vlastní, obří a obludné „Já“ hlavního hrdiny, Tonyho. Úžasné dialogy o práci lidského ega, které je schopné si veškerou pýchu člověka vždy velkoryse zdůvodnit.

„Zůstal jsi sám,“ zasyčel ten druhý. „Kdo by se snížil k tomu, aby byl s tebou?“ – „Ježíš!“ Tony překvapil sám sebe když to vyslovil nahlas. „Ježíš!“ opakoval a dodal: „S Duchem svatým a Ježíšovým otcem.“

„Ježíšův otec,“ prskal ten hromotluk. „Ty přece Ježíšova otce nesnášíš. Zabil tvé rodiče, zahubil tvou matku.“ Se škodolibým výrazem se o krok přiblížil. „Zavraždil tvého jediného syna, vzpouzejícího a kopajícího ho odnesl do zapomnění. Ignoroval každičkou tvou modlitbu. Copak můžeš důvěřovat takové zlé bytosti, která zabije tvého nevinného syna, stejně jako zabila svého vlastního?“

„Nemůžu!“ vykřikl Tony, a jakmile to vyslovil, věděl, že říká pravdu. Na tváři té zrůdy se objevil výraz triumfu. Tony sklopil zrak a rychle pohlédl na babičku, která tam pořád ještě stála jako nehybná socha. „Neznám ho dost na to, abych mu mohl věřit, ale Ježíš svému otci věří, a to mi stačí.“

Falešný Tony, obrovský a hrozivý, se začal srážet.  (str. 198)

Velmi těžká kapitola. Mé dámy poslouchaly pozorně, občas jsem čtení zastavila a teze doplnila. Nakonec babičky tleskaly. Mně, ale hlavně autorovi Křižovatek. Silný zážitek!

Křižovatky

Úterý 25. 11. 2014

Divné napětí

Někdy to tak je. Člověk se probudí a cítí divné napětí. Jako by se něco mělo stát. Něco nečekaného, neblahého, nepředvídatelného. Zrovna dnes takový pocit. Snažila jsem se ho překonat. Šla jsem nakoupit, začala vařit, vyřídila korespondenci. Pocit stále trvá. Vracím se ke včerejší mši. Písně o počátku a pádu. Tak nějak v kostce náš život. S radostí. S radostí jsem zašla koupit knihy pro své známé. Cestou zpět na přechodu, když padla zelená, přijížděly dvě sanitky. Odhadla jsem vzdálenost přechodu: „Stihnu,“ řekla jsem si. V polovině přechodu jsem míjela slepce. Skoro jsem ho minula, když mi došlo, že bez očí člověk přesně nevím, odkud zní houkačky. Šel zcela bez obav dál přechodem. Zastavila jsem ho těsně před příjezdem sanitky. Děkuji za ten pocit napětí. Bez něho by mi to možná nedošlo. Za chvíli odchod k mým babičkám v Máchovce. Tentokráte dárek pro ně, obrázky, nezapomenu. Jeden na ochutnávku. 🙂

anděl v modrém

Pondělí 10. 11. 2014

Andělé

Pondělí. Jako vždy v 15.00 hodin mé drahé babičky a čtení. Už jsme v polovině Křižovatek Paula W. Younga. Dnes obzvláště povedená a humorná pasáž o tom, jak hlavní hrdina Tony sídlí v hlavě černošské ošetřovatelky Maggie. Mé milé dámy kapitola rozesmála a já z toho měla radost. Poté schůzka s kamarádkou a večer film Andělé všedního dne v centru Prahy. Bavil mě. Když jsem se vrátila z kina, přečetla jsem si několik recenzí a jen jsem žasla. Líbit se mi to vlastně vůbec nemělo, pokud nejsem vášnivou sledovatelkou televizních bakalářských povídek. Prý plytké. Hm. Tak možná i má fotka z dnešní odpolední kateřinské zahrady bude plytká. 🙂 Nic objevného. Jen strom v podzimním sluníčku.

Kateřinská 271014

Pondělí 27. 10. 2014

Jednou

Byly doby, že když jsem od někoho slyšela spojení „třeba jednou,“ považovala jsem to za alibismus s neomezeným časovým ohraničením. Dnes to považuji za jedno z nejreálnějších sdělení, protože je opravdové. Abych vysvětlila, vybrala jsem si k tomu citát z úžasné knihy Křižovatky, kterou právě čtu svým babičkám, klientkám z domova seniorů v Máchově ulici v Praze 2. Tony je hlavní hrdina románu, který se za zvláštních okolností (víc nemůžu prozradit, protože bych sdělila podstatu knihy) setkává s mentálně postiženým chlapcem Cabbym.

„Tonymu chybělo, co bylo třeba k odpovědi. Má rád Cabbyho? Vždyť ho vlastně ani nezná. Je snad schopen někoho milovat? Věděl vůbec někdy, co je to láska? A pokud on to neví, jak ji pozná, jestliže ji někdy najde?

‚Ano, mám tě rád, Cabby“ zalhal Tony. Okamžitě vycítil Cabbyho zklamání.

Cabby to nějak poznal. Sklopil zrak, ale smutek mu vydržel jen pár vteřin. Pak vzhlédl a prohlásil: ´Je-dou.´

Je-dou… jedou? dumal Tony. Říkal jedou, nebo … jednou? A pak mu to došlo. Cabby říkal „jednou“… jednou ho Tony bude mít rád… jednou. Doufal, že má pravdu. Třeba Cabby ví něco, co jemu samému uniká.“

Paul, Wm. Young: Křižovatky, kap. Bouřlivé shromáždění, str. 123, odst. 1-3.

Cestou z Máchovky kateřinská oáza pár metrů od magistrály. V podzimním podvečeru.

Kateřinská 2Kateřinská 1

Pondělí 13. 10. 2014

Tělo a duše v rovnováze

Po dnešním čtení (dokončujeme knihu Ebena Alexandera Jaký je život po životě) jsme měly s dámami z CSS Praha 2 debatu o rovnováze duše a těla. Debatu vyvolala jedna z klientek, která je při čtení zvláště aktivní, a to po kapitole, v níž autor vysvětluje, jak těžké pro něho jako vědce a neurologa bylo přesvědčit kolegy lékaře, že jeho duchovní zážitky z kómatu a uzdravení z velmi vážné bakteriální meningitidy byl zázrak.

Co brání souladu těla a duše? Jak se projevují naše nevyjasněné vztahy v našem těle? Po čem lidská duše nejvíce touží? Máme za sebou s babičkami sérii knih o PBS (prožitku blízkosti smrti), proto mé milé dámy jemně vnímají, že každá lidská bytost touží především po bezpodmínečné lásce. Je-li toto základní stav naší duše, pak všechny naše vztahy jsou hlavním úkolem našeho pozemského života – shodly jsme se po další dobrodružné debatě. 🙂

4. 8. 2014

babičky

 

Mé milé dámy

Od července 2010 chodím každé pondělí číst klientům Centra sociálních služeb Prahy 2.

Jak to začalo? Docela smutně. Moje matka v roce 2004 ovdověla a zdravotně začala „upadat“. Když potřetí upadla a skončila v nemocnici, bylo jasné, že potřebuje 24 hodinovou péči. V polovině roku 2010 ji přijali v Centru sociálních služeb.

První týdny jsem ji viděla „na odchodu.“ S nikým nechtěla komunikovat, jen si zoufala. Na webových stránkách CSS jsem zjistila, že hledají dobrovolníky. Přihlásila jsem se s tím, že budu číst skupině klientů. Doufala jsem, že tak maminku vytrhnu z její odevzdanosti. A povedlo se. Nebylo to s ní vždy jednoduché, ale na čtení chodit začala a postupně přišla i komunikace s ostatními klienty.

Maminka v listopadu 2011 zemřela. Já chodím do Domova seniorů dodnes. Proč?

Pokaždé, když odcházím, mé milé babičky mi děkují. A já děkuji jim. Vím, jak je pro každého tato fáze života těžká. Vím, co to znamená opustit své prostředí, své zvyky, odejít od svých blízkých (v dnešní době 24 hodinovou péči neumí zajistit prakticky žádná rodina). Z toho přichází smutek, který jsem viděla v očích své matky první týdny jejího pobytu. Stejný smutek jsem viděla z počátku i u ostatních. Jenže pomalu, krůček po krůčku se smutek začínal měnit.

Dnes na čtení chodí pravidelně tak 7 babiček, někdy mám i deset posluchaček. Nikdy jsem neměla pozornější publikum. A vůbec není podstatné, že občas některá z dam při čtení usne. Jejich tváře a hlasy se časem mění, více svítí a zvoní. A za to pokaždé děkuji já jim.

četla jsem dosud:

Antoine de Saint-Exupéry – Malý princ, trilogii norské spisovatelky Sigrid Undsetové (autorka za ni v roce 1928 získala Nobelovu cenu z literaturu) – Kristina Vavřincova, bestseller amerického autora Wm. Paul Younga – Chatrč, román o dějinách filosofie norského autora Josteina Gaardera – Sofiin svět. Nyní máme sérii knih zážitků klinické smrti, a to Georga Ritchie – Návrat ze zítřka, Todda Burpo a Lynna Vincenta – Nebe opravdu je a Ebena Alexandera – Jaký je život po životě. Poté další román Wm. Paula Younga – Křižovatky. Karel Čapek – Povídky z jedné a z druhé kapsy. Thierry Bizot – Anonymní katolík. Andy Andrews – Ten, který si všímal. Eduard Martin – Babičky a andělé. Eduard Martin – Babičko, máme tě rádi. Jan Dobraczynski – Přelévat moře.