Tak jsem se včera po dlouhé době řádně vyvztekala. Dokonce padala i vulgární slova. Řekla bych, že mě vztek na několik minut ovládl. Nadávala jsem a nejraději bych jí nandala a rozdupala ji. Tolik mě zklamala. A přitom se o ni dobře starám.

Pravda je, že kdyby nebyla počítačová, bezdrátová, ale živá, asi bych dopadla špatně já. Nejspíše bych skončila s infarktem, který mi včera se vztekáním opravdu nehrozil. Uf!

Pondělí 14. 11. 2016

Na bílou, Bílou Horu. Výlet. Pět dnů po výročí. Neděle. Od jedenácti. Začínali jsme na konečné dvaadvacítky. V kostele P. Marie Vítězné. Zrovna při mši. Pokračování k pomníku.

Pokračování textu →

Čokoládu jsme si užily s hroznem, ananasem a sušenými meruňkami. Dobrota. A zároveň dlouhé povídání o rodině, společnosti, volbách a životě. Krásné odpoledne a večer.

Pátek 11. 11. 2016

Včera po mši jsem podle pokynů otce Josefa nedala bezdomovci peníze, ale pozvala jsem ho na kafe do protější restaurace. Asi půl hodinky jsem s ním debatovala. Proč je na ulici, proč žebrá,  jestli to chce změnit. Vysvětlila jsem mu, kam by měl na úřad dojít a co udělat. Slíbil, že se na pracovní úřad vypraví. No... Při odchodu jsem mu dala stovku. Dnes si jdu rychle něco koupit k obědu a na přechodu se na mě vrhne asi padesátiletý pán: "Ahoj, dlouho jsme se neviděli, jak se máš?" Vůbec nevím, že bych ho znala. Vykládá mi o nemocnici, kde byl, chce, abychom se zastavili na kus řeči. Stále říkám, že nevím, že bych ho znala. Nakonec mi řekne: "Tak když se neznáme, tak se poznáme." A už žádá peníze. Odmítla jsem. I když za svou slušně zahranou hereckou etudu by si honorář zasloužil. Tak mě nevybíravě poslal někam. Jo, jo. Asi s tím milosrdenstvím budu trochu brzdit.

Pondělí 7. 11. 2016

Rodinný hrob je na hřbitově ve Stodůlkách. Jako malá jsem tam chodila s babičkou přes lesík a pole. Dnes jsou kolem průmyslové zóny, obchodní centra, podjezdy a nadjezdy. Dokonce i na hřbitov, který zůstal jako ostrůvek na malém vršku, vede most. Klidná oáza v obchodním srdci velkoměsta.

V prostorách založení sociální demokracie je dnes scéna Unijazzu. Nevelký, ale pěkný sálek s výbornou akustikou. Docela pohodový večer. Folimanka blues a pak křest opavské kapely Expedice Apalucha. Vydařená formace. Zvláště v místech, kde v 50. letech bývalo muzeum československého dělnického hnutí, osvěžilo.

V C.A.S. jsme začali  s programem pro pražské seniory SD ČR. Každý začátek je těžký. Tak nám na program s osmdesátiletou senior plavkyní Evou Jarošovou přišlo jen pár zájemců. Za to ale dva dorazili až z Měcholup. Bylo to zajímavé povídání. Paní Eva, která se dodnes účastní tuzemských i mezinárodních závodů, nám přinesla ukázat i jednu ze svých zlatých medailí.