Je tu opět 17. listopad. Pro rodinu jsem na oběd pekla husu, která se mi jen tak tak vešla do pekáče. A večer na Národní. Nedostala jsem svíčku ve stánku s květinami, tak jsem se rázně vydala do Tesca. Tak rázně, že jsem málem prošla sklem. Pecka do hlavy obrovská. Jsem tedy tak trochu praštěná. Ale svíčku jsem sehnala.
Tak jsem se včera po dlouhé době řádně vyvztekala. Dokonce padala i vulgární slova. Řekla bych, že mě vztek na několik minut ovládl. Nadávala jsem a nejraději bych jí nandala a rozdupala ji. Tolik mě zklamala. A přitom se o ni dobře starám.
Pravda je, že kdyby nebyla počítačová, bezdrátová, ale živá, asi bych dopadla špatně já. Nejspíše bych skončila s infarktem, který mi včera se vztekáním opravdu nehrozil. Uf!
Pondělí 14. 11. 2016
Na bílou, Bílou Horu. Výlet. Pět dnů po výročí. Neděle. Od jedenácti. Začínali jsme na konečné dvaadvacítky. V kostele P. Marie Vítězné. Zrovna při mši. Pokračování k pomníku.
Měla jsem první gratulantku. O necelý měsíc dříve. A první dárek i s velikou kyticí růží.
Čokoládu jsme si užily s hroznem, ananasem a sušenými meruňkami. Dobrota. A zároveň dlouhé povídání o rodině, společnosti, volbách a životě. Krásné odpoledne a večer.
Pátek 11. 11. 2016
Včera po mši jsem podle pokynů otce Josefa nedala bezdomovci peníze, ale pozvala jsem ho na kafe do protější restaurace. Asi půl hodinky jsem s ním debatovala. Proč je na ulici, proč žebrá, jestli to chce změnit. Vysvětlila jsem mu, kam by měl na úřad dojít a co udělat. Slíbil, že se na pracovní úřad vypraví. No… Při odchodu jsem mu dala stovku. Dnes si jdu rychle něco koupit k obědu a na přechodu se na mě vrhne asi padesátiletý pán: „Ahoj, dlouho jsme se neviděli, jak se máš?“ Vůbec nevím, že bych ho znala. Vykládá mi o nemocnici, kde byl, chce, abychom se zastavili na kus řeči. Stále říkám, že nevím, že bych ho znala. Nakonec mi řekne: „Tak když se neznáme, tak se poznáme.“ A už žádá peníze. Odmítla jsem. I když za svou slušně zahranou hereckou etudu by si honorář zasloužil. Tak mě nevybíravě poslal někam. Jo, jo. Asi s tím milosrdenstvím budu trochu brzdit.
Pondělí 7. 11. 2016
Rodinný hrob je na hřbitově ve Stodůlkách. Jako malá jsem tam chodila s babičkou přes lesík a pole. Dnes jsou kolem průmyslové zóny, obchodní centra, podjezdy a nadjezdy. Dokonce i na hřbitov, který zůstal jako ostrůvek na malém vršku, vede most. Klidná oáza v obchodním srdci velkoměsta.
V prostorách založení sociální demokracie je dnes scéna Unijazzu. Nevelký, ale pěkný sálek s výbornou akustikou. Docela pohodový večer. Folimanka blues a pak křest opavské kapely Expedice Apalucha. Vydařená formace. Zvláště v místech, kde v 50. letech bývalo muzeum československého dělnického hnutí, osvěžilo.
Pátek 4. 11. 2016
V C.A.S. jsme začali s programem pro pražské seniory SD ČR. Každý začátek je těžký. Tak nám na program s osmdesátiletou senior plavkyní Evou Jarošovou přišlo jen pár zájemců. Za to ale dva dorazili až z Měcholup. Bylo to zajímavé povídání. Paní Eva, která se dodnes účastní tuzemských i mezinárodních závodů, nám přinesla ukázat i jednu ze svých zlatých medailí.
28. říjen 2016. Státní svátek trochu jinak. Letos s bojem o medaile. Docela silným bojem. Hradu a podhradí. Jako by skutečně znepokojivých událostí v Evropě nebylo dost. Nechci soudit, ale na obou stranách by bylo lépe ubrat plyn. Jenže toho se asi nedočkáme. Naopak. Výzva k týdnu občanského neklidu. Osobně jsem neklidná z postupného, plíživého okrajování našich občanských svobod. A je mi vcelku jedno, zda nůž drží naše vláda či Brusel. Prostě to tak je, protože se píše rok 2016. „Zloba, závist, zášť, strach a svár,“ jaksi nepomíjejí. A obávám se, že i katolické modlitby budou bojovně rozděleny. A tak se vracím k svátku, který jsme slavili před měsícem a prosím: „Svatý Václave, oroduj za nás!“
Pátek 28. 10. 2016
45 let je kus života. Bylo nás, myslím, celkem ve třídě na devítiletce kolem dvaceti šesti.
