Archiv pro měsíc: Září 2015

U Štěpána

Ráno přišli moji milí Moraváci kolem desáté. Dokončila jsem základní přípravy nedělního oběda a vyrazili jsme na mši.

u Štěpána Po ní na oběd. Skvělý víkend. Tak jsme si slíbili, jak se zase brzy uvidíme. V Praze nebo v Břestku. Vím, že s Lenkou a Pavlem to nejsou plané sliby. Neděle 27. 9. 2015  

Sú tu Moraváci!

Moji přátelé z Břestku dorazili v půl desáté. Na terase malá snídaňosvačinka a pak pěšky na náplavku. Trhy. Bohužel nebyl obvyklý blešák! Tak jsme ochutnali nějaká pivka a další dobroty.

L a P na náplavce

Pak pěšky ke mně a odtud pěšky do Havlíčkových sadů na vinohradské vinobraní. Už v daleko větší partičce.

partička u Grébovky Ochutnávka vína z Grébovky u sklípku... L a P a já

A pak rej burčáků, dobrůtek, setkání a muziky. Na závěr bonbónek - Radim Hladík a jeho sestava.

Radim Hladík

Večer zakončen ochutnávkou nového piva Gwern u Kelleyho. Cestou jsem své břestečské zanechala v nuselském penzionu a hajdy domů. Od 11.00 asi do cca 1.00 venku a na nohou. Vydařilo se.

Sobota 26. 9. 2015

Příbuzní

Rodina je taková zvláštní věc. Je to místo či spíše lidé, kteří vás přijímají, tak jak jste. Tedy většinou. Přitom jsou to vztahy, které si nevybíráme. Jsou nám dány. Já jsem ze své původní rodiny nejstarší. Nikdy jsem si ten stav neuměla představit. Bez rodičů.

Dnes mě navštívila jedna z mých sestřenic s dětmi. Asi bychom se v životě nikdy nepotkaly, nebýt rodinných vazeb. Je to zvláštní, nečekaná, pevná sounáležitost. Rozhovor o kořenech. Společných. Jsem za to vděčná.

Pátek 25. 9. 2015

Farářské vtipy

V kostele se ptají dva policajti faráře se zavázanou rukou: "Co se vám stalo, otče?" "Nic zvláštního, hoši, zakopl jsem o bidet a zlomil jsem si ruku" Farář poodejde a policajti zůstanou sami. "Praporčíku, co je to ten bidet?" "Vím já? Už jsem v kostele nebyl deset let!"

Farářské vtipy

Diego Goso: Farářské vtipy, 1. kap. - Vtipy s vůní kadidla, str. 30, 1. odst., Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2015

Na Hradě

Byla jsem na tiskové konferenci na Pražském hradě. Skvělý nápad - čtení jmen katolických kněží vězněných či zavražděných v době 2. světové války. Je to 325 lidí, 325 lidských osudů. Projekt Spolku Vojenské muzeum Loučka-Pearl Harbor. Cestou zpět přes Hrad nádherné pohledy.

katedrála

Znovu, už pokolikáté, jsem si uvědomila, jaký skvost nám tu naši předci nechali. Majestátní katedrála, Jelení příkop, terasy.

terasa

Hned jsem si slíbila, že sem musím zajít častěji. Trochu pošlapat starobylá místa a pokochat se jako dnes.

u Hradu Středa 23. 9. 2015    

Vinobraní u Radky

Zahrádkářská kolonie. Nedělní vinobraní. U mých milých spolucestovatelů s jejich rodinou a přáteli.

Radka s Mílou

Krásné odpoledne a podvečer. I trochu slunce bylo. Občas zahrádku míjely tramvaje. Náhlý telefonát nepřinesl dobrou zprávu. Kamarádka mi volala, že její bývalý manžel před dvěma hodinami zemřel. O dva měsíce mladší než já. Dlouho jsem ho neviděla. Ale zpráva mě zasáhla. Byl to velký výtvarný talent.  Pokročilý věk přináší takové zprávy čím dál častěji.

Pavel zemřel

Nemluvila jsem o tom. Dala jsem si skleničku na jeho další cestu se svou další budoucí spolucestující. A doma pálím svíčku.

s Jitkou Neděle 20. 9. 2015

Setkání na chodníku

Odpolední pohled z okna kanceláře. okno v kanceláři

Teplý zářijový den. Cesta domů. Na chodníku, vedle projíždějících aut a tramvají muž na vozíku. Hlava na stranu. Dojem spícího. Lidé ho míjeli. I já ho minula. Po pár metrech jsem se zastavila a vrátila k němu. "Jste v pořádku?," říkám už před vozíkem. Vidím, že asi pětatřicetiletý muž je v dost zuboženém stavu. Zvedne hlavu. Má špinavé šaty, ruce, ale docela zvláštní oči. Nemá nohu. "No, nejsem v pořádku," odpoví, "potřeboval bych se vyspat, ale s tím mi nepomůžete." "Vy nemáte kam jít?," ptám se. Přikývne. "Mám kamarádku v Liberci, měla by si pro mě do konce týdne přijet." "Tak to je síla, bezdomovec na vozíku," říkám si v duchu. On: "Vy jste si mě všimla?" "Můžu vám nějak pomoct?," říkám. "Ani ne," odpoví muž a dodává: "copak já. Já jsem čistokrevný Čech. Za chvíli ale tady budou migranti, to bude jiná." Zamrazí mě. "Vlastně byste mi mohla dát radu," říká muž na vozíku: "jak se dostanu na Václavák ke koni." Vysvětlím cestu. "A pak ještě něco. Mohl bych vás poprosit, abyste mi tady v obchodě koupila plechovku piva? Mám tu krabicové víno, ale to nechci otevřít." Říkám mu, že alkohol asi není to nejlepší řešení. On to samozřejmě ví, tak toho nechám. Vyndá dvacetikorunu. S plechovkou piva a s drobnými se vracím. Po dilematu, zda mu mám pivo koupit ze svého, se rozhodnu, že ne. Vyndal dvacku s pocitem důstojnosti. Poděkuje. "Ať vás Bůh provází," říkám na rozloučenou. "Vás taky," odpoví tiše. Přijdu domů a sleduji zprávy o střetu migrantů s policií na maďarské hranici. Středa babího léta 2015.

Středa 16. 9. 2015

Odysea s terasou pokračuje

Kdybych byla v červnu 2014 tušila, do čeho se pouštím, asi bych si tu roztomilost odpustila. Zasklení části terasy v centru Prahy je prostě šílený nápad. Obdivuji každého, kdo se v tomto prostoru rozhodne cihlu přeložit. Já i bez cihel poznávám, co obnáší stavební povolení. Dnes cesta za hasiči. Oni jsou účastníky stavebního řízení. Termín - 30 dnů, ale prý by mohla být zpráva už za 14 dnů. Nebýt mého 7 letého oleandru, tak jsem to včera zabalila. Bydlet na sídlišti,  už se mi oleandr minulou zimu hřál za sklem. Ale bydlet na sídlišti, tak bych cestou od hasičů zase nemohla obdivovat jednu rezidenci. Každá mince má, zkrátka, dvě strany.

.rezidence v Ječné Úterý  15. 9. 2015

Zlomená noha – nezlomná víra

Po pátečním pohřbu jsem vezla bývalého kolegu z rozhlasu na kar za Sašu Tolčinského na Vinohrady. Jelikož vozem, dala jsem si kafe a kolu. Vypila, trochu vyslechla vzpomínky, rozloučila se, zaplatila a vyšla ven. Ve dveřích se mi zvrtla noha. Ne na schodu, ne na nějakém výběžku podlahy. Jen tak. Bez důvodu. Ale tak, jako by ji někdo useknul. Několik vteřin jsem ji necítila. Neupadla jsem, chytila jsem se zdi u dveří. Počkala jsem, pak jsem dokulhala do auta a dovezla se domů. Měla jsem odjet na víkend. Zrušila jsem to a začala nárt ledovat. Později odpoledne, sice kulhajíc, ale bez velkých problémů jsem připravila své oblíbené plněné papriky. Dokonce jsem zalila nejen terasu, ale i květiny v bytě, a to ze schůdků. Vše jsem zvládla. Potěšená, že noha bude po ledování v pořádku a kromě oželeného víkendu, který by byl i tak trochu nad mé možnosti, další ztráty nebudou. Leduji, ležím. Po desáté večer začíná noha podezřele bolet. Protože jsem kdysi v 80. letech měla zlomený nárt na druhé noze, pamatuji si velmi dobře průběh. Tak přišly obavy. A s nimi známý kolotoč - za měsíc mám odjet na dovolenou. To nepůjde. Jak seženu někoho za sebe? Nebo mi snad letenku stornují a vrátí peníze? A kdo mě vůbec v sobotu odveze do nemocnice na rentgen a sádru? Prostě panika. V tu chvíli jsem si vzpomněla na Otce Mariana Kuffu a jeho nezlomnou víru. Vypráví příběh o tom, jak ho shodil kůň. Pád s koně se určitě s vyvrtnutou nohou nedá srovnat. On tehdy řekl: "Ježíši, co to je? Pane, nechávám to na Tobě. Ať je tvoje vůle!" V tu chvíli jsem zmatený rej ve své hlavě zastavila. Stejnými slovy: "Pane, nechávám to na Tobě." A nechala jsem. Včetně toho, kdo mě druhý den odveze na pohotovost, pokud se ráno na nohu nepostavím. Nepřestalo bolet, ale přišel klid a s ním i spánek. Ráno mohu nohou hýbat. Bolí, ale postavím se na ni. A už vím, že není zlomená. Pro jistotu odkulhám na pohotovost. Rentgen v pořádku, obinadlo na 7-14 dnů dle bolesti. A tak děkuji, děkuji a děkuji Jemu. Vím, že od 22.00 hodin tak zhruba do půlnoci jsem měla nohu zlomenou. Dvě hodiny vlády ega!

Zvrtnutá noha Pondělí 14. 9. 2015