Archiv pro měsíc: Únor 2015

Bolest

Zcela jistě jsme tady na zemi, abychom se radovali. Ze života, z krásy kolem sebe, ze všeho a ze všech. To ale neznamená, že čas od času nepřichází bolest. A to nejen fyzická, ale i ta, která souvisí s naší duší. V jistém smyslu každá fyzická bolest souvisí s naší psychikou. Nedávno jsem mluvila se známým, který celý večer kolem sebe šířil jen výčitky a stesky. Kdykoli otevřel ústa, obviňoval. Lidi přítomné i nepřítomné, okolnosti, osud. Ve svém nastavení měl dokonce zcela popletené skutečnosti. Byl to smutný pohled. Někdy se to tak ale stane. Člověk má bolest. Místo toho, aby si to přiznal (a třeba i se slzami o svém pocitu přemýšlel a mluvil), hází ji všude kolem sebe. Tím se ale zásadně odpojuje od možnosti bolest přijmout a pochopit ji jako výzvu, jako zprávu o tom, na co se mám podívat, co se mám naučit.

Nikomu se bolesti, krize, ba i tragédie nevyhnou. Také takový  je život. Bez žalu bychom nevěděli, co je radost. Čím více se bolesti vzpíráme, tím více ona roste. Někdy to může být až ke smrti. Když bolest přijmeme, začne se zmenšovat. A když ji Bohu odevzdáme, osvobodíme se od ní. Bolest nezmizí, ale ztratí nad námi moc. Není to mávnutí kouzelného proutku. Je to proces. Někdy i dlouhý a náročný. Proces jdoucí od vzteku a nenávisti k lásce.

Pátek 27. 2. 2015

Malý zázrak

Zázrak! Co o něm víme? Každý si ho představujeme jinak. Ve většině ale přehlédneme, když opravdu přijde. Nebo se vám nikdy nestalo, že jste třeba jen o vlásek unikli autonehodě, okradení, živelné katastrofě? Možná o zázraku někdy přemýšlíme. Má třeba i jasné obrysy v podobě našich tužeb. A když nepřichází, říkáme si, že neexistuje. Ty zázraky, které přišly, jsou jaksi samozřejmé a tak je jako zázraky  nepřijímáme. Největším zázrakem je, že jsme se narodili, žijeme a zemřeme. A mezi tím máme tolik příležitostí říci: "Ano, Bože, vidím Tvé zázraky." Dnes třeba dvou krásných ulic s krásnými jmény v centru Prahy. Na Rybníčku a V Tůních. Safra!

Na Rybníčku V Tůních Čtvrtek 26. 2. 2015

Jaký má půst smysl?

Letošní postní doba je pro mě zvláště důležitá. Ze všech možných stran se ke mně doslova hrnou informace o významu velikonočního půstu. A já se dostávám do hlubších a hlubších souvislostí. Co mi nestihla předat moje babička, která stála za mým křtem, získávám nyní různými cestami. Např. včera přednáška P. Vojtěcha Kodeta na tv Noe o Postní obnově. Vzpomínky se mi vracejí do Izraele, kde jsem v roce 1992 prožila měsíc. Krásné obrazy Patera Kodeta o pokoušení Páně. Půst jako spojení se stvořitelem, odříznutí se od starého způsobu života a obnova duše. Půst 40 dnů a 40 nocí. Osvobozující představa P. Kodeta, že Bohu můžeme odevzdat i naši nespavost. 🙂

TV Noe Středa 25. 2. 2015

Babičky, Čapek, Kašparů a válka

Než jsem dnes odešla za mými dámami do Domova seniorů, pročetla jsem si jeden ze sdílených odkazů na facebooku. Je to zachycení rozhlasového pořadu s psychiatrem Jaroslavem Kašparů. O tom, jak věci neopravujeme, ale měníme za nové, stejně jako své vztahy, o absenci studu, o bloudění mezi hodnotami. Zaujala mě především pasáž o naší povrchnosti a o nízké míře vzájemného porozumění při vysoké míře technických prostředků komunikace. Mým krásným babičkám čtu Čapkovy Povídky z jedné a z druhé kapsy. Dnes byla na řadě mj. jedna z mých nejoblíbenějších - Šlépěj. Cestou domů jsem si říkala, jaký to byl svět 1. republiky. Z každé Čapkovy věty vychází klid, porozumění, člověčenství. A přitom už za dveřmi brousila kosu pořádně zubatá válka. Dnes se o možnosti války mluví denně, ale všichni se tváříme, jako by to mezi našimi tablety, televizory, mobily atd. vůbec nepřicházelo v úvahu. Před pár dny se mě kamarádka ptala, jak vnímám napětí, které ve světě panuje. Kdo by ho nevnímal! Není to veselé. Řekla jsem jí, že někde v hloubi duše cítím, že hrozí především válka v nás. Nejsem ani generál, ani politik, nemohu ovlivnit přímo konkrétní děje. Myslím však, že všichni můžeme ovlivnit to, co považuji za podstatné. A sice energii. Nevstupovat, navzdory mediálním tlakům, do negativní energie, nerozšiřovat její moc. A naopak se snažit rozšiřovat energii pozitivní. Tu zvyšovat. Vidím řadu lidí kolem sebe, kteří to vnímají podobně. To je, věřím, síla, která se počítá.

Pondělí 23. 2. 2015

Nejtěžší hranice

Všichni jsme hříšníky. Velikost hříchu není tak důležitá. Jediné, co je důležité, je okolnost, zda chci ve hříchu zůstat, nebo se chci změnit. V mládí jsem si myslela, že to znamená okamžitou změnu z minuty na vteřinu. Jako taková mi změna připadala neuskutečnitelná. To si pak člověk lehce řekne - nedokáži, tak to ani nebudu zkoušet. Až mnohem později mi došlo, že změna je možná postupně, krůček po krůčku. Vlastně teprve taková je pravdivá a tedy trvalá. Změna je cesta pokory, odmítnutí změny je cesta pýchy. A všichni máme na vybranou a volíme každý den.

Noesetkání

Televize Noe. Včera večer pořad o vnitřní struktuře křesťanské modlitby. Přednášel P. Karel Satoria. Velkolepý člověk, velkolepé téma, velkolepý přednes. Kdy by mi bylo napadlo, že budu sedět u televize a dělat si zápisky! Vysvětlit teze Tomáše Akvinského, Waltera Kaspera či Benedikta XVI. tak, že tomu  rozumí i malé dítě, to je opravdu umění. Jen si vezměte třeba tezi: to, co nutně potřebuji k životu, není v mé moci, to musím vzít odjinud. Bože, prosím, podej mi to. - Otec Satoria mluvil o principu spravedlnosti v modlitbě - Bůh dává vše, růstová rezerva je na straně člověka.

P. Satorius Nádherný úsměv! A jeden citát Patera Satoria, který jsem našla na internetu:

"Za ateistu nepovažuji toho, kdo nemá problém s uznáním lásky jako své jediné konstruktivní síly. Kdo se jí začne zabývat, je jakožto ateista ztracen."

Čtvrtek 19. 2. 2015

Prach jsem

Popeleční středa. V mém kalendáři z Velehradu stojí - den přísného půstu. V podvečer kostel a udílení Popelce. Prach jsi a v prach se obrátíš! Špatné i dobré pomine. Jen duše zůstává. Každý rok znovu a znovu žasnu, co Popeleční středa přináší. Každý rok se mi více otevírají dveře tajemné, úžasné a láskyplné velikonoční zprávy. Čtyřicetidenní tichá cesta ke svobodě. Bohu díky!

Krucifix Popeleční středa 18. 2. 2015

Pokání a odpuštění

"Spasený hříšník padá na zem v uctívání, ponořen do údivu a chvály. Ví, že pokání není něco, co děláme, abychom si zasloužili odpuštění. Pokání činíme, protože nám bylo odpuštěno. Chceme-li porozumět evangeliu milosti, musíme mít správné pořadí. Nejprve odpuštění, pak pokání, nikoli obráceně."
Brennan Manning: Evangelium zlomených, 4. kap. Ledabyle nasazené svatozáře, str. 47, odst. 4, Návrat domů, Praha 2008 Evangelium zlomených Úterý 17. 2. 2015