Archiv pro měsíc: Říjen 2014

Vinohradské podchody

Podchody pod magistrálou. Na Vinohradech. Zvláštní fenomén. Někdy vloni v zimě jsem jeden z podchodů procházela se svou známou někdy večer. Za jedním sloupem tam zrovna nocovali dva bezdomovci.

podchod 3

Známá, když je uviděla, vyběhla schody takovou rychlostí, jako by jí šlo o život. Docela mě to pobavilo. Ona byla vylekaná. Nemohla jsem pochopit proč.

podchod 1

Bezdomovci byli zachumlaní v dekách a zcela jistě jim vadilo, že jsme jim prošli přes "ložnici." Že by se kvůli nám zvedli a chtěli třeba naše peníze, to vůbec nepřipadalo v úvahu. 🙂 I takové jsou vinohradské podchody. Mám je ráda. Zvláštní místo, kdy se v nich hluk z magistrály ztiší, setmí se a jste najednou, na pár chvil při jejich průchodu, v jiném světě.

podchod 2 Středa 29. 10. 2014

Zdravý panák

Ve čtvrtek jeden recept. Pijete rádi panáky? Miluji domácí moravské slivovice. Občas se k nějaké dostanu.  Moje moravská prababička říkala, že malý panáček slivovice, pěkně po ránu, léčí. Toto přesvědčení jsem ráda, vědomě přejala. Recept jsem ale viděla v televizi v nějakém pořadu tipu Receptář. Do zavařovací sklenice nastrouhám čerstvý zázvor. Dva středně velké kořeny. Z jednoho většího citrónu nejprve nastrouhám kůru. Pozor bez dužiny! Pak citrón oloupu a plátky dám na zázvor. K tomu 2 větší lžíce medu. Vše zaleju vodkou, zavřu a nechám měsíc za oknem louhovat. Po měsíci sleju a ještě měsíc nechám. Tedy, když to vydržím, což se mi při první výrobě nepodařilo. A právě teď jsem se rozhodla, že tentokráte přidám i pár hřebíčků. Zahradních. Tak je tam jdu dát, než zapomenu. 🙂

zdravý panák Čtvrtek 30. 10. 2014

Svátek republiky

Vždy jsem říjnový svátek respektovala, ale zvláště důležitý pro mě nebyl. První republiku jsem nezažila, a tak za mnohem významnější den považuji 17. listopad 1989 - začátek demokratického systému. Přesto 28. října sleduji oslavy na Hradě a prezidentská vyznamenání. Pamatuji si na kritiku oceňování prezidentů Havla a Klause. Kritiku udělených vyznamenání současného prezidenta Zemana jsem sledovala na facebooku.

Debaty o tom, proč to kdo dostal, jak se choval a chová, kdo z pozvaných přišel, kdo se omluvil... Často mi připadá, že taková zpráva o ocenění může být pro dotyčného noční můrou kvůli tomu, co o tom budou lidé povídat. Celý den se mi dnes vrací jeden verš z Modlitby pro Martu: "... zloba, závist, zášť, strach a svár, ať pominou, ať už pominou..." A říkám si, čeho vlastně to dnes slavíme svátek?

listí na zemi

Úterý 28. 10. 2014

Andělé

Pondělí. Jako vždy v 15.00 hodin mé drahé babičky a čtení. Už jsme v polovině Křižovatek Paula W. Younga. Dnes obzvláště povedená a humorná pasáž o tom, jak hlavní hrdina Tony sídlí v hlavě černošské ošetřovatelky Maggie. Mé milé dámy kapitola rozesmála a já z toho měla radost. Poté schůzka s kamarádkou a večer film Andělé všedního dne v centru Prahy. Bavil mě. Když jsem se vrátila z kina, přečetla jsem si několik recenzí a jen jsem žasla. Líbit se mi to vlastně vůbec nemělo, pokud nejsem vášnivou sledovatelkou televizních bakalářských povídek. Prý plytké. Hm. Tak možná i má fotka z dnešní odpolední kateřinské zahrady bude plytká. 🙂 Nic objevného. Jen strom v podzimním sluníčku.

Kateřinská 271014

Pondělí 27. 10. 2014

Husobraní

Poslední říjnová sobota. Náměstí Míru v Praze a husobraní. Dostala jsem se tam až před pátou odpoledne. Vystála jsem více než půl hodinovou frontu na husí stehno s jablečným červeným zelím a lokší. Když jsem konečně stála u pultu, dozvěděla jsem se, že zelí a lokše už nejsou. Zato jsem 30 Kč ušetřila a dostala porci s hruškou na víně a pěknou chlebovou patkou.

husa

Když jsem svou husu snědla, šla jsem na svařák. Stála jsem s ním u malého stolku a poslouchala rozhovor dvou kamarádů u blízkého stánku. "Tak voni nám řekli, že jsme ňáký zku.... Češi. Tedy voni řikali Čehúni," vyprávěl mladík a trochu se přitom kolíbal ze strany na stranu. Bavila jsem se a měla radost. Druhý mladík se na mě v tu chvíli podíval a pozdravil. Odpověděla jsem a on mě pozval na panáka becherovky. Dala jsem si a přitom si dva kamarády vyfotila. becherovka

Mladík se šátkem mě pak pozval do italsko-francouzského občerstvení u Anděla, kde prý vaří super domácí těstoviny. Krásně o své práci mluvil. Byl to pozitivní člověk, prostě brouček. Po panáku jsem se ještě jednou prošla prostranstvím před kostelem sv. Ludmily, které už se pomalu vyklízelo. Všechno jednou skončí. I husobraní na Míráku. Aby něco nového mohlo začít. 🙂

husobraní končí Sobota 25. 10. 2014

Hranice

Došel až na samou hranici svých možností. Překročil veškeré hranice. Hraniční člověk. Znáte to, že? Hranice jsou důležitou kategorií života. Každý máme své hranice. Jen někdy je dost dobře necítíme. Necháme je jiným překračovat. Z toho nám nikdy není dobře, i když i to mnohdy necítíme či spíše cítit nechceme. Proč? Velmi často proto, že když si necháme překračovat své hranice, máme jakousi pofiderní omluvu proto, že my sami překračujeme hranice druhých.

Jak poznat své hranice? V každém vztahu, v každé komunikaci se lidé "naciťují" na druhého. Někdo velmi citlivě, někdo méně a někdo zcela bez citu. Pokud se nacítím na druhého jemně, pak s ním mohu projít kus cesty. Mohu mu říci i nepříjemné věci, aniž ho raním. Mohu ho přesvědčit o svém záměru. Při necitlivosti chci také druhého dovést ke svému záměru, ale použiji k tomu různou míru násilí. Znamená to však, že druhý nemá z takové komunikace dobrý pocit. Necítí se komfortně, říkám tomu. Často  jde za záměrem agresora, ale nejde spolu s tímto záměrem. Myslím, že není člověka, který by takový pocit neznal.

Pokračování textu

Fantom

Výstaviště. Pyramida. Muzikál Fantom opery. Pozvala mě známá na představení pro firmu, ve které pracuje. Silný příběh. Znáte? Fantom, kvůli svému fyzickému handicapu odmítaný. Matkou, lidmi. Ponížení ho přivede k vládnutí. Nad osudem jednoho divadla, nad osudem a životem lidí. Zamiluje se do divadelní baletky a operní pěvkyně Christin Daaé. Ta má snoubence. Fantom se rozhodne ji uchvátit a snoubence zabít. Klíčová scéna - Christin zpívá - parafrázuji: "Bůh mi dal sílu, abych Ti sdělila, že nejsi sám!" A Fantoma políbí. Fantom propustí Christin i s milencem a sám mizí. Opona jde dolů. Za každým zlem je veliká bolest a tu může uzdravit jen nezištná, bezpodmínečná láska, které člověk sám schopný není. 🙂 Večer končil rautem. Plno lidí, ale žádné napětí. Když jsem se o přestávce rozhlédla po hledišti, opět jsem zažila úžasný pocit. Všichni patříme k sobě. Každý v sobě máme kousek toho druhého. Se všemi bolestmi a jeho životními příběhy. A všichni, úplně všichni, patříme k Němu. Bravo!!!

Fantom opery-221014 Čtvrtek 23. 10. 2014

Žádná setkání nejsou náhodná

Žiji sama. Tak jsem si zvykla chodit na různé akce sama. Včera, vernisáž soch a obrazů Kláry Klose. Autorku jsem neznala, pozvánku jsem dostala od někdejšího kolegy přes facebook. Upřímně řečeno se mi v podvečer nikam moc nechtělo. V takových chvílích si ale vzpomenu na jednoho ze svých oblíbených autorů, Kay Pollaka a jeho knihu Žádná setkání nejsou náhodná, a vyrážím. Včera taky tak. Můj bývalý kolega se všem hostům vernisáže svědomitě věnoval, představoval lidi mezi sebou, gentlemansky obstarával občerstvení i soukromou prohlídku výstavy s autorkou. Když jsem si naložila talíř, přišla k mému stolku atraktivní paní v černých šatech: "Vy tu sedíte sama, já u pultu také sedím sama, tak jsem si řekla, že za vámi zajdu. Mohu?," dotázala se  na místo proti mně. "Jistě," odpověděla jsem a dál už hovor plynul. Mimořádné spříznění, řekla bych. Také autorka výstavy a její kamarádka pro mě byly nenáhodné osoby večera. A v závěru dokonce dorazily mé dvě známé. Sečteno a podtrženo - tři setkání se známými a tři nová, zcela jistě nikoli náhodná setkání. Zkrátka jedna vernisáž, na kterou se mi původně moc nechtělo. 🙂

Rybář 22. 10. 2014

Drobná Klára, velké dílo

Úterý 21. října, galerie Michael na Rašínově nábřeží, vernisáž soch a obrazů Kláry Klose. Pozvání mi přišlo přes facebook od kolegy z někdejší práce. Kromě něho jsem nikoho neznala. Přesto nebo právě proto - krásný říjnový podvečer. Nejprve jsem viděla tvorbu. Výrazné barvy a tvary obrazu Eva.

velké barvy

Pak bombastická socha o manželství. Kdybych měla velkou zahradu, hned si tam sochu od autorky pořídím.

socha-manželství Vernisáž zahájil šansoniér Igor Šebo, Igor Šebo lidsky mile promluvil Václav Postránecký. V.Postránecký Mně padl do oka obraz Velikonoce. Mám však malý byt, a tak se mi tam naštěstí pro mou peněženku a ke smůle mých tužeb žádný obraz už nevejde. Velikonoce

Galerie patří ke známé restauraci U Kalendů. Pamatuji ten podnik z bolševické doby. Byla to špeluňka, kterou znal každý pražský pařič. Otvírali už ráno. Já jsem tam v nějakém roce 1981 chodila asi půl roku na oběd. Tehdy jsem v tomto podniku 4. cenové skupiny úspěšně prosadila francouzskou skladbu menu, když jsem si jako předkrm objednala např. 5 dkg tlačenky s cibulí nebo půl párku a k hlavnímu jídlu decku červeného. Počáteční údiv personálu Kalendů vystřídal respekt, když někteří hosté přejali mé zvyklosti. Zkrátka místo, na které jsem se ráda vrátila. 🙂 Z celé vernisáže se mi ale nejvíce líbila sama autorka. Úžasná, subtilní, skromná a empatická Klára Klose. Přeji, ať se jí i dále takto daří!

Klára Klose Středa 22. 10. 2014